- jako epocha i jako umělecký směr, literatury, výtvarného umění, hudby, architektury, sochařství
- od pol. 16. stol. v Itálii a ve Španělsku, odtud se rozšířilo do celé Evropy, končí v 18. stol.



- u nás plný rozkvět baroka spadá do doby pobělohorské (17. – 18. stol.)
- souběžně se rozvíjí osvícenství, klasicismus a preromantismus (17. – 18. stol.)

- znaky:
▫ baroko je reakcí na nadvládu rozumu v renesančním období, člověk rozumu nevěří, je popírán rozum
▫ odvrat od přírody a od pozemského života, zaměření k vlastnímu nitru
▫ člověk se upíná k hodnotám nadpozemským a věcným, zdůrazňování posmrtného života
▫ víra v nadpřirozené síly, zázraky = mysticismus, duchovnost
▫ zdůrazňována bezmocnost člověka
▫ často díla alegorická – vyjadřování pomocí symbolů
▫ kontrast, dramatičnost (např. krutý ďábel × milostivý Bůh, zlo × dobro, chudoba člověka × nádhera chrámů, hrůzy válek × nadpozemský ráj)
▫ pesimismus
▫ touha po poznání
▫ zdůrazňování citů, prožitků
▫ barokní člověk pravdu nehledá, byla mu zjevena, jde o to, jak ji bude prožívat, baroko je směr nerealistický
▫ monumentalita – snaha ohromit člověka, důraz na citovost až exaltovanost, vnitřní napětí, patos, nadsázka

v architektuře:
– kostely, chrámy, měšťanské domy (štíty)
– křivky, vlnění, oblouky, kopule (místo pravoúhlých tvarů)
– mohutnost, velkolepost staveb, vynikající akustika
– vnitřní výzdoba – obrazy v zlacených rámech, mramor, přemíra ozdob, sochy; morové sloupy na náměstích
– Kryštof a Kilián Dienzenhoferové (vrcholné čes. baroko, Loreta, chrám sv. Mikuláše na Malé Straně, kostel sv. Markéty v Břevnově), Giovanni Santini (Kostel sv, Jana Nepomuského na Zelené Hoře, zámek Karlova Koruna), Jan Bernard Fischer z Erlachu
 typická tvářnost české vesnice  lidové baroko (selská stavení, kostely, hospodářské dvory, kapličky, boží muka apod.)
v sochařství:
– sochy v dramatickém pohybu, vnitřní napětí, křečovitost, patetická gesta
 Matyáš Braun (sochy neřestí a ctností na Kuksu), Ferdinand Maxmilián Brokoff (dramaticky pojaté plastiky, některé sochy na Karlově mostě)
v malířství:
– šerosvit (kontrast světla a stínu)
 vlámský malíř Petr Paul Rubens, holandský Rembrant van Rijn, v Čechách Karel Škréta (portréty), Petr Brandl (oltáře), Slovák Ján Kupecký
v hudbě:
– varhanní hra, fuga, opera
 J. S. Bach, G. F. Händel, J. V. Stamic, J. Mysliveček – předchůdci Mozartovi
 chrámové skladby F. X. Brixiho, J. J. Ryby
 Jiří Antonín Benda

v literatuře:
 pokles úrovně česky psané literatury
 náboženské motivy, úvahy o mravnosti života a jeho posmrtném pokračování
 hrdina – světec v náboženském nebo pastýř v světském díle
 aktualizace typických středověkých žánrů: legenda, duchovní píseň, epos, traktát, reflexivní lyrika
 využití obraznosti, alegorie symbolů


ČESKÁ POBĚLOHORSKÁ LITERATURA
- od 30. let 17. stol. do 70. let 18. stol., po porážce na Bílé hoře 8. 11. 1620
– potrestáni účastníci odboje, konfiskace majetku, nucený exil
– hospodářský rozvrat  utužení nevolnictví
– rekatolizace (odmítána jiná víra než katolická), germanizace (ČJ nebyl úředním jazykem)

- literární tvorba:
a) exulantská (Pavel Skála ze Zhoře, Pavel Stránský, Jan Ámos Komenský)
b) domácí: oficiální
lidová
pololidová

- v duchovní literatuře: náboženská poezie (legendární náměty) – umělecky náročná, bohatá slovní zásoba; kázání postily, životopisy svatých, rozjímání i agitační nebo polemické spisy
- v literatuře světské: hl. pastýřská poezie – odklání se od skutečnosti k idylickým prostředím
EXILOVÁ TVORBA
- emigranti z Čech do Polska, Německa a částečně na Slovensko
- nekatolická víra, hájení pobělohorských poměrů
- po rozvratu situace se bratrská emigrace soustřeďuje nejvíce v polském městečku Lešně, kde pokračoval ve své činnosti i Jan Ámos Komenský

• Jan Ámos Komenský (1592–1670)
Narodil se zřejmě v Nivnici na jižní Moravě, vyrůstal v měšťanském prostředí. Brzy přišel o své rodiče. Studoval na bratrských školách v Přerově a ve Strážnici, pak na německých protestantských univerzitách v Herbornu a Heidelbergu. Po návratu se stal učitelem v Přerově, pak ve Fulneku. Poslední biskup jednoty bratrské. Po vydání Obnoveného zřízení zemského odchází do polského Lešna. Podnikal cesty do Anglie, Švédska, Uher a Holandska. Po roce 1656 se usazuje v Amsterodamu, kde v roce 1670 umírá. Je pochován v Naardenu. Psal česky a latinsky (chtěl, aby se s jeho dílem mohli seznamovat vzdělanci celého světa)

• Labyrint světa a ráj srdce (2 části)
- satirická alegorie světa (jako města) s postavou poutníka – vzdělance (= autor); poutník se vydává do světa, protože hledá místo, kde by bylo bezpečněji a kde by mu bylo dobře
- průvodci: Všezvěd Všudybud (zosobňuje snahu člověka o poznání) a Mámení (představuje člověka pohodlného a klamům přizpůsobivého)
- špatně nasazené brýle Mámení poutníkovi nepřekážejí ve správném pozorování a umožňují mu srovnat skutečné a klamné, poutník pozoruje různé stavy a zaměstnání, ale nikde nenalézá uspokojení, útočištěm před světem je mu nakonec ráj srdce - vlastní nitro, kde nalézá svého Boha a s ním i klid
- ostrá kritika tehdejší společnosti (touha po penězích, podvod, klam, války ap.)
- názorný, srozumitelný styl, dokonalá forma, jazyk bohatý (synonyma, několikanásobné větné členy), názorný; složitá souvětí, tzv. humanistická perioda (tj. soustava vět spojená do dvoudílného souvětí, jehož části se oddělují dvojtečkou nebo středníkem a nazývají se předvětí a závětí = jádro výpovědi); vliv latiny

ALEGORIE – využívá přeneseného významu v rámci celého díla; děj má doslovný a zároveň přenesený význam

- k dílům s náboženskou tématikou patří:
• Hlubina bezpečnosti
- myšlenkově souvisí s Labyrintem
- zde zobrazil svět jako kolo, ve středu je Bůh, čím víc se člověk vzdaluje od středu, tím víc propadá zmatkům; jedinou jistotou člověka je Bůh

- pedagogické práce (”učitel národů”):
• Informatorium školy mateřské
- metodická příručka pro rodiče, hl. matky, jak vychovávat děti v předškolním věku

• Brána jazyků otevřená (Janua linguarum reserata)
- učebnice latiny, učebnice jazyková i učebnice reálií (učení o světě)
- obsahuje 8000 slov v 1000 větách, které Komenský uspořádal podle věcných okruhů do 100 myšlenkových celků

• Svět v obrazech (Orbis pictus)
- 1. obrázková učebnice na světě („ilustrovaná Brána jazyků“)
- spojení jazykového a věcného vyučování, vzor pro učebnice cizích jazyků

• Velká didaktika (Didactica magna)
- zásady moderního vyučování a výchovy (např. vyučování pro všechny, zdarma a v mateřském jazyce; důraz na praxi – učit vědomostem i dovednostem; důraz na tělesnou výchovu; názornost vyučování – postup od známého k neznámému, od všeobecného k odbornému, od konkrétního k abstraktnímu, poznávání přírody; důležitost kázně)
- spis obsahuje i názor na koncepci vzdělání: rozdělení výchovy do 4 stupňů po 6 letech na výchovu předškolní, tj. v rodině, pak ve škole obecné (výuka v mateřském jazyce), dále latinské (gymnázium) a na akademii (doplněno cestováním)

- jeho pedagogické práce směřovaly k tzv. pansofii = vševědě – chtěl shrnout dosavadní poznatky ve vědě
- připravoval slovník Poklad jazyka českého, ale shořel při požáru v Lešně
- bojoval za světový mír, věřil panharmonickým myšlenkám (vzdělanější lidé nebudou vést války)
- jedinou zárukou štěstí je mír, vyzývá lidstvo, aby neválčilo

- smutek nad soudobými poměry vyjadřuje v díle
• Kšaft umírající matky jednoty bratrské (1650)
- s použitím alegorické formy závěti (kšaft = závěť) se snaží posílit příslušníky své církve odsouzené k zániku vírou, že se dědicem odkazu jednoty bratrské stane celý český národ

- je autorem některých latinských her, např. soubor her Škola hrou (Škola na jevišti, Schola ludus, 1654) nebo hra o Diogenovi; měly prohloubit praktické řečové znalosti žactva

- literatura o Komenském:
• Miloš Václav Kratochvíl – román Život Jana Ámose  film Putování Jana Ámose
• František Kožík – Anděl míru

- v emigraci ještě tvoří:
• Pavel Stránský – politický spis O státě českém
• Pavel Skála ze Zhoře – Historie církevní


DOMÁCÍ LITERATURA
a) Oficiální
- autory byli především jezuité
- hl. nauková literatura:
• Bohuslav Balbín (1621–1688)
- jezuita, misijní kazatelská i literární činnost
- latinské pojednání Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště českého - obhajuje právo národa na vlastní jazyk,vydána až na počátku národního obrození

- literatura náboženská = duchovní:
• Bedřich Bridel (1619–1680)
- autor poezie i prózy
- nábožensky rozjímavá lyrika - poema Co Bůh? Člověk? – mystická, patetická úvaha o dokonalosti boží a nicotě lidské existence, člověka přirovnává k bídě, neštěstí, chudobě…, je méněcenný, nicotný; bůh je štěstí, vše dobré, smysl, rada všeho…  kontrast
- integrální lyrika – spojuje prvky meditativní, přírodní atd., mísí se různé druhy lyriky

• Adam Michna z Otradovic (1600 – asi 1676)
- skladatel a varhaník, učitel hudby
- autor ukolébavek (Hajej, můj andílku), milostných písní (Pod našima okny), vánočních koled (Chtíc, aby spal) – v kancionálu Česká mariánská muzika

• Felix Kadlinský
- jezuitský profesor, tvůrce české barokní poezie
- přebásnil písňový soubor německého jezuity Friedricha von Spee a dal mu název Zdoroslavíček

Cenzura, ničení českých nekatolických knih je spojeno s jezuitou Antonínem Koniášem, autorem soupisu zakázaných knih.
Úpadku českého jazyka, přejímání cizích slov a zužování čtenářské základny se snažili (často neúspěšně) čelit tzv. ”brusiči jazyka”, např.:
Matěj Václav Šteyer, Brus jazyka českého
Václav Jan Rosa, Čechořečnost
– latinsky psaná gramatika a stylistika, svědčící o necitlivém novotaření, očišťování jazyka (tzv. purismus, z lat. purus = čistý) tvořením novotvarů (např. čistonosopléna = kapesník, břinkoklapka = klavír, skokotnosta = taneční mistr)


b) Pololidová
- přechod mezi oficiální literaturou a lidovou slovesností
- literatura o lidu, ale z pozic ne lidových ani panských, ale měšťanských; znalost lidového prostředí
- žánry:
• kramářská (jarmareční) píseň – epické písně, rozsáhlé (funkce dnešních novin), o zajímavých příhodách (požáry, povodně, nešťastné lásky, vraždy); zpívali je o jarmarcích potulní kramáři za doprovodu flašinetu a ukazování výjevů na seriálu obrázků, prodávali texty písní, oblíbeny od 16. do pol. 19. stol.
• písmácké kroniky – literatura 18. a poč. 19. stol. Mezistupeň mezi písemnictvím a ÚLS, význam pro uchování souvislosti česky psané literatury v době, kdy byl její vývoj přerušen, v kronikách se značnou přesností zachyceno ovzduší doby; písmácká literatura = próza naučná a výchovná, poezie v tradici lidové písně, kramářské i duchovní
např. Jiří Volný – O třech ženách zchytralých
František Jan Vavák – nejen lidové písně, ale i selská rebelie, psané česky, dochovávají dokumentárně přesné zprávy, záznamy veršovaných skladeb, ohlasy soudobých událostí, praktické rady pro všední život
• knížky lidového čtení – přinášejí vzdělání i zábavu v podobě jednoduchého převyprávění klasické literatury (např. příběhy o Meluzíně a Faustovi)
• interludia (intermedia, mezihry) – vkládají se do delších, převážně náboženských her, a mají jednoduchou zápletku nebo zdroj kroniky; časté postavy: nevzdělaný venkovan, neschopný lékař, témata: ženitba, opilství;, větš. Hrávány o venkovských svátcích žáky, zachycují svízelné postavení rolníků; frašky z lidového života pro drobné měšťanstvo, často výsměch sedlákovi, nevybíravá kritika s vulgarismy
např. Václav František Kocmánek - skladba Lamentatio rusticana (Lamentace venkovanů) se selským otčenášem, tj. skladbou o selském životě; sloky končí vždy veršem modlitby
Jiří Ev. Košerácký – Jarmareční interludium


c) Lidová
- tvorba lidu, zvl. venkovského, bohatství tematické a žánrové, doklad tvořivosti a uměleckého cítění lidu, odraz jejich životních zkušeností, posilovala český lid, důležitá pro zachování ČJ
- inspirační zdroj pro literaturu, zvl. v období národního obrození (Erben, Čelakovský, Němcová), ale i pro literaturu 20. stol. (E. F. Burian, M. Kabátová)
- znaky ÚLS:
▫ anonymita
▫ ústní tradování
▫ variabilita textu
▫ kolektivnost
▫ lidovost
▫ jednoduchost
- žánry:
• pohádky – nadpřirozené jevy, obsahují i mravoučné ponaučení, vycházejí někdy z biblických motivů, bajek nebo ze současnosti, vítězství dobra nad zlem je jejich logickým důsledkem
• pověsti – jednoduché příběhy z minulosti (např. blanická pověst, pověst o Bruncvíkovi, o Daliborovi) nebo z doby nedávné či současné (chodská rebelie, Jánošík a zbojnictví), mohou se pojit i s určitým místem anebo lidským společenstvím – tzv. pověsti rodové; vize lepšího života v budoucí době
• písně – zprav. forma lyrickoepické básně, pravidelná sloka, rytmus, rým, refrén; působivé balady – např. Osiřelo dítě, Utonulá, Sestra travička; lyrické písně – duchovní, vojenské, sociální, taneční i milostné, zbojnické, např. Sluníčko za hory zachází, Počkejte, vy páni, šak vás pánbu skloni, Co to máš děvečko, Pod našima okny, Píseň o čtyřech posledních věcech člověka
• proroctví – blízká pověstem, např. Libušino proroctví
• lidová dramata – vycházejí z náboženských velikonočních a vánočních her, lidové hry se zpěvy; patří sem i loutková představení, často s námětem nepůvodním, např. Faust, Don Juan; nejznámější loutkář – Matěj Kopecký – vycházel z barokní tradice
- i anonymní autoři se blíží úrovni spisovatelů
- smysl pro humor – např. Satira na čtyři stavy, Verše o perníkářství


BAROKO VE ŠPANĚLSKU
- dramatik Pedro Calderón de la Barca (1600–1681) - autor filozofických a symbolických her, např. Život je sen

BAROKO V ANGLII
- básník John Milton (1608–1674) - epopej Ztracený ráj – duchovní epos na biblické téma (o Adamovi a Evě, o prvotním hříchu)

BAROKO V NĚMECKU
- Hans Jakob Christoffel von Grimmelshausen (1621–1676) - román Dobrodružný Simplicius Simplicissimus - obraz hrůz třicetileté války z pohledu prosťáčka
- básník Andreas Gryphius (1616–1664) – převaha motivů hrůz ze smrti, zániku; Výhost světu