STŘEDOVĚK
- náboženské drama (původní scéna: 3 zbožné ženy hledají v hrobě Krista, aby pomazaly jeho tělo, setkávají se s andělem, který jim zvěstuje Kristovo vzkříšení)
- světské drama (první staročeská fraška Mastičkář)
- loutkové divadlo (Matěj Kopecký)
- lidové drama, pololidová tvorba (interludia = mezihry)

POČÁTKY OBROZENECKÉHO DIVADLA
- zpočátku určeno především lidovému divákovi
- působivost mluveného slova
- úkol:
▫ zajistit pravidelná česká představení
▫ vychovat české herce
▫ vytvořit české hry
▫ vliv na národní uvědomování lidu
- první scény:
▫ od r.


1738 v Praze stálé německé divadlo v Kotcích (s činohrou i operou), 1771 1. česká hra Kníže Honzík
▫ od r. 1783 německé Stavovské divadlo - česky se hrálo jen výjimečně, hl. odpoledne, ale velký úspěch, proto chtěli vlastenci vlastní divadlo
▫ 1786 – 1789 Bouda (oficiální název Vlastenecké divadlo) na Koňském trhu (dnes Václavské nám.), divadelní generace v čele s Václavem Thámem, hrálo se zde česky, středisko českého divadelnictví, ale finanční problémy, muselo být zbouráno pro obavu z požáru
- repertoár Boudy:
- překlady klasiků (Moliere, Shakespeare, Schiller)
- veselohry (Prokop Šedivý: Masné krámy, Pražští sládci)
- vlastenecké historické hry (Václav Thám: Břetislav a Jitka)
▫ přechodně se uváděly české hry také v divadle U Hybernů

• Václav Thám (1765 – asi 1816)
- herec, autor her, překladatel, dramaturg, zakladatel prvního českého divadla, později ředitel kočovné div. Společnosti
- sdružila se kolem něj skupina divadelních pracovníků, překladatelů, herců i dramatických autorů, tato skupina také uvedla poprvé některá Shakespearova dramata
- vlastenecké hry – témata z národních dějin – např. Vlasta a Šárka, Břetislav a Jitka

• Prokop Šedivý (1764 – 1810)
- veselohry, frašky z pražského lidového prostředí, populární hl. hry Masné krámy, Pražští sedláci

• Antonín Josef Zíma
- hra Oldřich a Božena

• Václav Kliment Klicpera (1792 – 1859)
- narodil se v Chlumci nad Cidlinou, působil jako profesor v HK a později i v Praze, představuje vrchol tvorby 20. let
- hry rytířské, historické, pohádkové i ze současnosti
- zejména komické satirické hry ze současnosti – např. Divotvorný klobouk (1820), Rohovín čtverrohý (1825), Každý něco pro vlast (1829)
- jeho historické hry zpravidla volně zpracovávaly kronikářské látky – např. Blaník, Jan za chrta dán …
- jeho hry se dosud hrají

• Josef Kajetán Tyl (1808–1856)
- navazuje na dílo Klicpery
- významný organizátor českého divadelního života (bály, besedy, recitace), dramatik, dramaturg v pražském Stavovském divadle, herec, prozaik, novinář (Květy, Sedlské noviny), literární teoretik
- tvůrce českého realistického dramatu
- narozen v Kutné Hoře, syn vojenského hudebníka (později krejčovského mistra); profesor Klicpera na hradeckém gymnáziu v něm probudil lásku k divadlu; přichází ke kočovné divadelní společnosti; později zpět do Prahy – řídí česká představení na vedlejší scéně Stavovského divadla (od 1842), po revoluci 1848 odešel z Prahy a opět vstoupil ke kočovné společnosti; věřil, že je možné získat lidi výchovou a přesvědčováním pro národní ideály i pro „věc lidu“; umírá v chudobě v Plzni

- dramata:
▫ ze současnosti: Paličova dcera (vztahy v malém městě, otec jedné dívky je ve vězení a celá vina padá na ni), Pražský flamendr (hejsek, chodí po hospodách, vše rozhází, láska ho naučí, jak se má chovat), Chudý kejklíř, Bankrotář, fraška se zpěvy Fidlovačka aj.
▫ dramatické báchorky = pohádkové hry: Strakonický dudák, Lesní panna, Jiříkovo vidění aj.
▫ historické hry: Kutnohorští havíři (vzpoura havířů v Kutné Hoře koncem 15. stol, žádají zlepšení svých sociálních podmínek; oslava pokrokového myšlení havířů), Jan Hus (historická postava, ale vyslovuje požadavky a cíle národa v současnosti; setká se v Kostnici se Žižkou, který Husa podporuje a vyslovuje přesvědčení, že revoluce zvítězí a odstraní útlak prostého lidu. Nemá mnoho společného se skutečný J. Husem), Jan Žižka z Trocnova, Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové aj.
▫ adaptace: Paní Marjánka, matka pluku

- žurnalistika:
- Tyl – vlastenec Þ snažil se získávat lidi pro národní ideály
- téměř 10 let redaktorem časopisu Květy – soustředil tehdejší literáty (Mácha, Frič, Sabina)
- řídil časopis Vlastimil – populárně-naučný
- své názory a práce publikoval v časopise Pražský posel – dvouměsíčník
- Selské noviny – vycházely jen krátce, zakázány

- povídky:
▫ s historickou tématikou: Dekret kutnohorský (připomíná událost 1409, kdy Václav IV. počeštil Karlovu univerzitu)
▫ ze současnosti: Poslední Čech (povrchnost, sentimentalismus; tuto povídku ostře kritizoval Havlíček), Rozervanec (pravděpodobně o Máchovi)

• Fidlovačka
- děj se odehrává v Tylově současnosti v Praze
- fraška s písněmi
- pražské řemeslnické vrstvy (český živel), např. švec Kroutil a mlynářský pomocník Jeník „bojují“ proti poněmčené Praze (vdova Mastílková – brání lásce své neteře Lidunky a Jeníka)
- vrcholem je lidová slavnost praž. ševců (která se nazývá Fidlovačka), kde poprvé zazní píseň Kde domov můj v podání slepého houslisty Mareše – stala se r. 1918 českou hymnou (slova J. K. Tyl, hudba Fr. Škroup)
- kritizuje maloměšťáky, kteří se stydí za svůj český původ a chtějí se podobat Němcům
- poprvé uvedena v roce 1834 ve Stavovském divadle

• Rozervanec
- povídka polemizující s romantickým životním postojem K. H. Máchy
- 1. část – charakter dramatu, dialog mezi venkovanem a muži v knihkupectví, rozpráví o významu slova „rozervanec“ = člověk, který je vnitřně „rozervaný“, je to romantik
- úvahy o tom, jaký je Mácha člověk a jaký je jeho život; Tyl reaguje na Máchův životní postoj, kritizuje jeho pesimismus

• Strakonický dudák
- dramatická báchorka
- 3 jednání, živé dialogy, děj proložen písněmi
- dějové schéma: láska Dorotky a Švandy, překážky, Švandova cesta do světa za penězi; návrat
Švanda, syn polednice Rosavy, odejde se zázračnými dudami do světa, aby získal hodně peněz a mohl se oženit s Dorotkou. Na cestách se k němu vetře dobrodruh Vocilka. Dorotka se vypraví s šumařem Kalafunou za Švandou. Švanda je mezitím uvězněn Alamirem, ženichem princezny Zuliky, která se zamilovala do Švandy a chtěla si ho vzít za manžela. Nakonec vše dobře dopadne a Švanda si Dorotku vezme za ženu.
- postavy a dvojí svět:
▫ české lidové postavy (typy kladné):
Kalafuna: český muzikant, houslista, vlastenec; charakterní, obětavost (pomohl Švandovi), touha po domově
Kordula: starostlivá, pečlivá máma; svárlivá, ale dobrosrdečná
Dorotka: dcera hajného Trnky; moudrá, obětavá, věrná, statečná, symbol pravé lásky
▫ cizí svět:
Vocilka: typ zcela záporný; zběhlý student, prospěchář, příživník, zbabělec, bezcharakterní; tzv. ”světový Čech” (bez vztahu k vlasti) nebezpečí odrodilství; podobně i voják Šavlička
▫ pohádkové postavy:
princezna Zulika, král Alenoros, princ Alamír – strnulost, nepřirozenost, rozmarnost, krutost, marnivost (× české prostředí)
▫ svět víl:
neskutečné postavy, např. Rosava (Švandova matka); spojitost se světem skutečným (Švandovy očarované dudy), zosobněná česká příroda (matka – ochránkyně, vlast)
▫ ústřední postava Švanda
vlastnosti dobré (podnikavost, dobrosrdečnost), ale i špatné – vyplývající z mládí a nezkušenosti (přílišná touha po penězích, důvěřivost, lehkomyslnost; podléhá cizím vlivům, kolísá ve vztahu k Dorotce); jeho charakter se během hry vyvíjí k dobrému (pracovitost, národní hrdost)
- jazyk postav (charakterizační prostředek):
český, lidový (Kalafuna, Švanda)
světácký (Vocilka – cizí slova, zkomoleniny)
neživotný a strojený (Zulika)
poetický (víly – mluví ve verších)
- záměr:
oslava českého lidu – síly, lásky, obětavosti, vlastenectví
varování před odrodilstvím, před přílišnou touhou po penězích
- v dramatu se prolíná svět lidí a svět pohádkový, svět lidí je zobrazen realisticky Þ autor stojí na počátku realismu; vytvořil různé typy lidí (typizace = znak realismu); pohádkové postavy nejsou typizovány, mluví knižním jazykem, mohou zasahovat do života lidí

- na Tyla navazuje Stroupežnický, vrchol českého realistického dramatu – Maryša bratří Mrštíků

DRAMATICKÁ BÁCHORKA = pohádkové motivy (víly, kouzelné dudy, princezna, princ), svět lidí a svět postav, nese znaky romantismu i realismu

• Karel Hynek Mácha (1810- 1836)
- spolu se svými přáteli spatřuje účinný prostředek, jak národně uvědomovat široké vrstvy, v divadle
- rád navštěvuje česká představení ve Stavovském divadle
- jako ochotník působí na scéně Kajetánského divadla na Malé Straně, zařízeného J. K.Tylem
- při zkouškách na ochotnická představení potkal Eleonoru Šmolkovou (Lori), do které se vášnivě zamiloval

• Karel Sabina ( 1813- 1877)
- libreta k operám Prodaná nevěsta, Braniboři v Čechách

PROZATIMNÍ DIVADLO
Rozvoj českého divadla a dramatu v 60. letech 19. století je spjat s celkovým kulturním rozvojem po pádu Bachova absolutismu. Aktuální byla otázka stálé české scény v Praze. Ustanoven Sbor pro zřízení Národního divadla (Palacký), konají se sbírky pod heslem Národ sobě. V roce 1862 bylo otevřeno Prozatímní divadlo (stojí dodnes, tvoří součást ND – boční křídlo). Prvním představením byla Hálkova historická tragédie Král Vukašín. Významným činem bylo uvedení cyklu Shakespearových her v r. 1864.

• Emanuel Bozděch
- dramatik Prozatímního divadla, autor historických veseloher: Zkouška státníkova (hrdina rak. vyslanec v Paříži, hrabě z Kounice), Světa pán v županu, Generál bez vojska
- tagedie Baron Goetz

• František Věnceslav Jeřábek
- hra Služebník svého pána

NÁRODNÍ DIVADLO
- ND = projev síly národa, manifestace kulturní a politická

Roku 1868 byl položen základní kámen Národnímu divadlu. Jeho stavba byla jedním z nejvýznamnějších kulturních činů 19. století v českém prostředí.
Umělcům, kteří se podíleli na stavbě ND, výzdobě a provozu, se říká Generace ND:
▫ architekti: Ferdinand Schulz, Josef Zítek
▫ sochaři: Josef Václav Myslbek (vnitřní sochy), Bohuslav Schnirch (trojspřeží frygy)
▫ malíři: Josef Mánes, Mikoláš Aleš (obrazy lunety, cyklus má vlast), František Ženíšek (vyzdobil strop), Václav Brožík, Vojtěch Hynais (maloval oponu), Josef Mařák

Národní divadlo bylo dokončeno r. 1881, avšak ještě téhož roku vyhořelo. Definitivně bylo otevřeno koncem roku 1883 (vždy Smetanovou Libuší).
Prvním ředitelem ND byl František Adolf Šubert. Prvním dramaturgem byl Ladislav Stroupežnický.
Vznik ND podnítil rozvoj české dramatické i hudební tvorby, stalo se střediskem českého divadelního života.

Hudební tvorba hned 3 českých skladatelů dosáhla v tomto období světové úrovně:
• Bedřich Smetana (1824 – 1884)
- tvůrce české národní hudby a české opery (Braniboři v Čechách, Prodaná nevěsta – obě libreta Karel Sabina, Dalibor, Libuše, Dvě vdovy, Hubička, Tajemství, Čertova stěna – 3 poslední libreta Eliška Krásnohorská)

• Antonín Dvořák (1841 – 1904)
- opery Jakobín, Čert a Káča, Rusalka



• Zdeněk Fibich (1850 – 1900)
- tvůrce moderního scénického melodramu (Hippodamie – vychází z básnického textu Jaroslava Vrchlického) a skladatel oper (Nevěsta messinská, Šárka…)

V 1. fázi (80. léta) byly v ND uváděny překlady děl cizích autorů. Největší ohlas měly hry H. Ibsena (Nora, Divoká kachna), hry ruských realistických autorů: Gogol (Revizor), A. P. Čechov (Strýček Váňa, Tři sestry, Višňový sad).
Od konce 80. let – hry českých realistických autorů.

ČESKÉ REALISTICKÉ DRAMA
Dramatická tvorba májovců, ruchovců a lumírovců neměla velký význam. Z tvorby těchto autorů vynikly pouze hry Vrchlického a Sládek obohatil české scény překlady Shakespearových dramat. České realistické drama nastupuje na jeviště na přelomu 80. a 90. let. Popírá dosavadní základní funkce divadla: funkci reprezentační (historické hry), funkci zábavnou (frašky).
Realistické drama prosazuje pravdivost jako hlavní funkci a kritérium:
▫ pravdivost obsahu – sociální témata, obyčejný český život
▫ pravdivost jazyka – dialog, i nespisovná čeština, nářečí, hovorová čeština
▫ pravdivost výpravy – scéna je všednější, kostýmy z prostředí postav, folklórní prvky. Lidové písně
▫ pravdivost hereckého projevu – přiblížení nitra a myšlení hrdinů, psychologická pravdivost

Realistické drama se vytváří pod vlivem světových autorů (Anton Pavlovič Čechov, N. V. Gogol, H. Ibsen).
Děj se většinou odehrává na venkově. Autoři většinou píší tragédie – rodinné (majetek). Průkopníkem českého realistického dramatu je Ladislav Stroupežnický.

• František Adolf Šubert (1849-1915)
- psal hry se sociálními náměty, první ředitel ND
- Jan Vývara – drama o sedlákovi, který se bouří proti bezpráví feudálů
- Drama čtyř chudých stěn – o českém horníkovi, který bojuje proti německým podnikatelům o právo na práci a za práva národní

• Ladislav Stroupežnický (1850-1892)
- první dramaturg ND
- dnes se jeho hry příliš nehrají, psal veselohry a historické hry, např. Zvíkovský rarášek, Paní mincmistrová
- veselohra Naši furianti
- z jihočeské vesnice
- furiant = člověk namyšlený, pyšný, sebevědomí, příčinou je sociální rozvrstvení i povahové vlastnosti (jeden chce být lepší než ostatní za každou cenu)
- zápletka: spor o to, kdo má být ve vsi ponocným
- autorův ironický a kritický postoj k vztahům mezi lidmi na vesnici
- složité charaktery postav × jejich furiantství (starosta obce Dubský, nejbohatší sedlák, švec Habršperk a voják Bláha – poznali svět  životní moudrost)
- tato hra představuje mezník v dramatu, začalo se upouštět od náročnějších her, objevují se náměty ze všedního života.

• Gabriela Preissová (1862–1946)
- představitelka vesnické realistické prózy a autorka dramat, náměty z jižní Moravy, protože se provdala za ředitele hodonínského cukrovaru a prožila zde pár let
- otřesné tragédie ze slovácké vesnice: Gazdina roba ( opera Eva - J. B. Foerster), Její pastorkyňa ( opera Její pastorkyňa - L. Janáček; stará mlynářka se dopustila zločinu, aby zachránila štěstí nevlastní dcery); lidské vztahy ovládány majetkem a vnějším pokrytectvím; psychologická kresba postav

• Alois (1861–1925) a Vilém (1863–1912) Mrštíkové
- autoři vesnické prózy, narozeni na Jimramově na jižní Moravě
- realistická tragédie Maryša (5 jednání)
- vrchol českého kritického dramatu; premiéra 1894 v odpoledním představení v ND
- úspěch u lidového diváka, kritika hru nepřijala kladně (kritický pohled na život moravské vesnice)
- herci: Eduard Vojan, Jindřich Mošna, Leopolda Dostálová
- ze slovácké vesnice
- téma: obraz sociálních rozdílů, úlohy peněz na vesnici a síly předsudků v tehdejším životě
- děj není složitý, rychlý spád: Maryša, dcera sedláka Lízala, donucena k sňatku s vdovcem, mlynářem Vávrou (věková nerovnost, ale majetek) × citový vztah Maryšin k chudému Franckovi. Maryša je nešťastná a situaci řeší otrávením Vávry.
- kompozice dramatu podle vzoru antické tragédie: expozice (základní situace, naznačena zápletka – spor Lízala a Vávry o věno), kolize (Maryšin odpor k sňatku), krize (Franckův návrat z vojny, přemlouvá Maryšu, Vávrova střelba, vrcholí spory o věno), peripetie (Maryšino rozhodnutí), katastrofa (Vávrova smrt)
- funkce slováckého nářečí: charakteristika postav a prostředí
- záměr: autoři chtěli upozornit na úlohu peněz na vesnici, na tragické následky vynuceného manželství


- próza bratří Mrštíků:
- románový cyklus Rok na vsi – z rozhraní Slovácka a Hané
- próza Viléma Mrštíka:
- román Pohádka máje – oslava přírody a lásky; milostný idylický příběh Helenky a pražského studenta Ríši; lyrizace děje (vliv impresionismu), personifikace přírodního dění;
- román Santa Lucia – o studentu umírajícím v Praze bídou (vliv naturalismu)

DRAMATICKÁ TVORBA MÁJOVCŮ
• Jan Neruda (1834-1891)
- pokoušel se psát dramata, většinou se sociálními motivy
- veselohry: Ženich z hladu, Prodaná láska, Žena miluje srdnatost, Merenda nestřídmých
- tragédie: Francesca di Riminy - (hráno bez úspěchu ve Stavovském divadle)
- jeho dramata však vesměs neuspěla
- později se Neruda k dramatické tvorbě už nevrátil
- Divadelní otáčky – časopis věnovaný dění kolem divadla, obsahoval drobné kritiky div. her, portréty autorů a herců, fejetony o činnosti, repertoáru divadla, atd.; svědčí o Nerudově kladném vztahu k divadlu

• Vítězslav Hálek (1835-1874)
- jako dramatik úspěšnější než Neruda
- psal většinou veršované tragédie s historickými náměty: Král Vukašín, Záviš z Falkenštejna, Král Rudolf (cenzurou nebyl povolen k uvádění na scéně), Král Jiří z Poděbrad (nedokončil), Carevič Alexej, Sergius Catilina, Amnon a Tamar
- historické postavy a události záměrně aktualizoval  měly promlouvat k jeho současníkům
- jeho nedostižné vzory Schiller a Shakespeare
- jeho hry trpěly konstruovanými ději a málo živými hrdiny
- spolu s Nerudou autor Divadelních otáček

DRAMATICKÁ TVORBA LUMÍROVCŮ
• Jaroslav Vrchlický (1853-1912)
- od roku 1882 tvořil také pro divadlo, ale ve svých tragédiích a komediích dosahoval jen průměrného úspěchu
- melodramatická tragédie, trilogie Hippodamie (Námluvy Pelopovy, Smír Tantalův, Smrt Hippodamie), čerpá z řecké mytologie. Je známo dodnes, nehraje se v divadle, ale Zdeněk Fibich z nich udělal libreta pro svá oratoria.
- tragédie Drahomíra (kněžna, matka sv. Václava, nechala zabít sv. Ludmilu), volné pokračování Bratři (o Boleslavovi a sv. Václavovi, končí vraždou Václava)
- komedií je méně, většinou na historické téma: Knížata (o bojích mezi Přemyslovci a Vršovci), Rabínská moudrost (z Rudolfínské doby)
- s oblibou sahá k antickému mýtu: Pomsta Catullova (odehrává se v Římě, hrdina je římský milostný básník), Midasovy uši, Smrt Odyssea, V duchu Dionysově
- vliv Shakespeara: Soud lásky (z renesanční doby, hrdina italský básník Francesco Petrarca)
- veselohra Noc na Karlštejně – zápletky vyplývají ze zákazu přístupu žen na hrad (Eliška Pomořanská, králova manželka poruší jeho zákaz, ten je pak zrušen), láska a ženská lstivost vítězí nad rozumem. Na námět této hry vznikl muzikál.

• Julius Zeyer (1841-1901)
- romantická pohádka podle slovenského námětu Radúz a Mahulena (o síle opravdové lásky princezny Mahuleny k princi Radúzovi, která zachraňuje před mocí zla), nejlepší z jeho děl, hudbou ji opatřil Josef Suk
- psal i hry z historickou tematikou (z cizí i naší historie): Libušin Hněv, Neklan

• Eliška Krásnohorská (1847 – 1926) (ruchovci)
- literární kritička, básnířka, libretistka, překladatelka, pracovala v ženském hnutí za vzdělávání žen
- libreta k Smetanovým operám Hubička, Tajemství, Čertova stěna

• Alois Jirásek (1851-1930)
- označován za nejlepšího autora české historické prózy 2. pol. 19. st. a poč. 20. st.
- historická dramata: husitská trilogie Jan Hus, Jan Žižka, Jan Roháč (symbolizují věrnost pravdě a boj za ni až do smrti)
- z období obrozeneckého: M.D.Rettigová (veselohra, idyla vlastenky a kuchařky)
- pohádková hra: Lucerna (s lidovými a humornými prvky, vlastenecký charakter, zfilmováno), mlynář brání před pány starou lípu, kterou zasadili jeho předkové a která je symbolem lidové tradice. Využije dávné pověsti a doprovází kněžnu v noci s lucernou. Lípa je zachráněna.
- ze současnosti (venkov): Vojnarka (hl. hrdinka paní Vojnarová. Láska milenecká proti lásce mateřské), Otec (majetek rozhoduje o vztazích mezi lidmi).