- realismus se rozvíjí v 19. stol. spolu s romantismem, převládá v literatuře 2. pol. 19. stol.
- z lat. realis = věcný, skutečný; realita = skutečnost
- s rozvojem realismu souvisí i rozvoj exaktních a technických věd, filozofie (zvl.


pozitivismu: skutečné je to, co lze dokázat smysly, tedy pozitivně; Auguste Comte; matematické výpočty apod.); snaha uplatnit tytéž vědecké postupy i v literatuře, literatura je chápána jako vědecká analýza společnosti
- lidstvo věří v rozum, smyslové poznání

- znaky realismu:
▫ objektivní přístup ke skutečnosti (autor není účasten, stojí jakoby nad příběhem, svůj názor uplatňuje výběrem faktů, tématu, postav Þ díla psána er-formou; často vypravěč)
▫ pravdivý obraz skutečnosti (bez idealizace); přesné a všestranné studium života společnosti a nitra člověka; snaha zobrazit svět pravdivě a v celé šíři
▫ autor vidí hrdinu realisticky jako součást společnosti
▫ postavy ze všech společenských vrstev, zájem i o nižší vrstvy (postava dělníka), zobrazení sociální problematiky
▫ typizace hrdiny, prostředí i běžné situace (na jednotlivém je zobrazeno obecné); literární hrdina se proměňuje, vyvíjí; někdy je jeden ústřední hrdina nahrazen kolektivem
▫ děj se odehrává většinou v současnosti, na současnost reagují i historická díla (hledají shody historie se současností)
▫ kritika nedostatků ve společnosti (odtud název kritický realismus) i kritika jedince; autor se často snaží najít východisko
▫ žánry: rozsáhlé románové cykly, romány (román je analýzou skutečnosti; oslabuje se sevřený děj), povídky, novely
▫ nemísí se lyrika s epikou; převažuje lyrika společenská, politická
▫ detailní popisy, rozsáhlé popisné pasáže, díla psána er-formou, postava vypravěče

- požadavek realismu vyslovil Karel Havlíček Borovský v literární kritice Tylovy povídky Poslední Čech
- v české literatuře počátky realismu představuje Karel Havlíček Borovský svými satirami a Božena Němcová svými obrazy

OBRAZY = absence příběhu, nedějovost, základem je popis způsobů života, zvyků a obyčejů lidových vrstev

SATIRA = autor se vysmívá, kritizuje nedostatky, užívá ironie, nadsázku (hyperbolu)

IRONIE = založena na antonymech (vyšší stupeň ironie = sarkasmus)

• Karel Havlíček Borovský (31. 10. 1821 – 29. 7. 1856)
- klasik české politické satiry
- narodil se v Borové u Přibyslavi, studium na gymnáziu v Německém Brodě, vstoupil do kněžského semináře v Praze (vyloučen), odchází do Ruska, kde působí jako vychovatel v šlechtické rodině Þ Obrazy z Rus (kritika carské samovlády); liberál (jako Palacký); po revoluci 1848 – proti reakci vídeňské vlády Þ pronásledován a souzen, 1851 policejně odvezen do vyhnanství do Tyrol (Brixen), kde vznikly jeho satiry; krátce po návratu domů (1856) umírá (v Praze)

- novinář:
- redaktor Pražských novin a jejich literární přílohy Česká včela
- založil vlastní noviny - Národní noviny se satirickou přílohou Šotek
- po zastavení Národních novin vydával v Kutné Hoře časopis Slovan (týdeník)
- vydával programové články v souboru Duch Národních novin

- politik:
- odmítal absolutismus, hlásal austroslavismus (= politické hnutí, jehož stoupenci chtěli zachovat Rakousko, jako soustátí rovnoprávných národů)

- literární kritik:
- Kapitola o kritice
- kritizuje českou kritiku
▫ stav kritiky je neutěšený
▫ spisovatel = vlastenec, kritika díla = kritika autora = kritika vlasti
▫ napsat kritiku je těžší než napsat dílo samotné
▫ kritika musí být odůvodněna, ale není nutný podpis autora
▫ kritika = hodnocení Þ může být kladná i záporná
▫ kritikem může být jen ten, kdo rozumí umění
▫ kritik nemusí být spisovatelem, nemusí umět napsat to, co kritizoval

- Havlíček požadoval, aby dílo mělo uměleckou hodnotu a aby bylo nové po formální stránce
- chtěl, aby kritika byla samostatným odvětvím
- na Havlíčkovu kritiku navázala česká kritika 90. let (F. X. Šalda), ve 20. století navázal Vančura – myšlenky realizuje v praxi

- satirik:
- záměrně vyhledává negativní jevy, odsuzuje je, kritizuje je
- Havlíček = 1. novočeský satirik

• Epigramy
= krátké, satiricky útočné básně, většinou mají 2 části: v první je naznačen problém a ve druhé pointa (myšlenka); kritika záporných lidských vlastností nebo nedostatků ve společnosti
(v antice – nápisy na hrobech, darech; oslavné; nápisy obsahu věcného)
- Havlíčkův kritický poměr k životu a světu, své Epigramy věnoval ironicky Církvi, Králi, Vlasti, Múzám, Světu (5 oddílů)
- kritizuje absolutistického panovníka, církev (zvláště jezuity), rakouské zpátečnictví, panskou zvůli (Demokratský), bezzásadovost lidí, vysmívá se i školským vyučovacím procesům, kritizuje nízkou uměleckou úroveň literatury
• Selský – kritika církve, že žije z práce chudých lidí
• Ruská konstitucí – car chce hodně poddaných, ale hloupých, bez rozumu
• Etymologický (etymologický slovník – původ slov) – kritizuje rakouské zpátečnictví
• Z historie literatury české – kritizuje ničení knih, jezuity
• Poeta laureatus – kritika těch, co byli oslavováni a psali verše s nízkou úrovní literatury
• Zle, matičko, zle! – kritizuje bídný život českých literátů, hrozba šibenice i vězení
• Versus memorales – chytří, kteří kritizují, to mají těžší než ti, kterým je to jedno
- Havlíček v Epigramech vyjadřuje demokratické názory prostých lidí Þ lidovost, jednoduchá forma (nápis, ukolébavka, modlitba, popěvek), prvky lidového, hovorového jazyka (plesnivina, pačesy), veršový i větný paralelismus, rytmická pravidelnost

- vedle epigramů píše Havlíček i politické parodie národních písní, např. píseň Ach, není tu, není (kritika ústavy)

PARODIE = zesměšnění již vzniklého díla, zachovává formu, mění obsah, zesměšňuje zveličuje

- Havlíček jako satirik píše také 3 básnické satirické skladby delšího rozsahu:

• Tyrolské elegie
- satirická skladba s epickým jádrem
- 9 částí, dílo vzniká v Brixenu
- podnět a inspirace: vlastní zážitek
- téma: zatčení, cesta do Brixenu, život ve vyhnanství; obraz tragédie osobní i národní
▫ 1. část – 3 sloky, autor si chce povídat s měsícem
▫ 2. část – 10 slok, ve 2h ráno ho přišli zatknout, užívá ironie („pan Bach je líbá”)
▫ 3. část – 6 slok, dále rozvíjí téma zatčení, užívá ironie („přátelský čin Bachův”)
▫ 4. část – 7 slok, přišel ho zatknout pan Dedera, zatčení bylo v noci, aby jim Brodští nebránili v odjezdu
▫ 5. část – 6 slok, loučení s rodinou, jediná má elegický ráz
▫ 6. část – 5 slok, cesta, vidí borovský kostelíček, vzpomíná na své dětství a studia, elegický ráz se vytrácí
▫ 7. část – 9 slok, dál popisuje cestu, kritizuje vládu („Všude kolomaz a všude přepřahovali: Kdybyste radš ve Vídni přepřáhli a namazali!”), ironizuje policii („starostlivá máti”)
▫ 8. část – 18 slok, kritizuje církev, policii, armádu; v Alpách se splašili koně, Havlíček aktualizuje příběh z bible: ten, kdo je hříšník, ať vyskočí z vozu; policajti vyskočili a Havlíček dojel sám; policajti pak celí polámání nemohli klidně spát, ale Havlíček spal dobře
▫ 9. část – 3 sloky, příjezd do Brixenu, Dedera dostal potvrzení o přivezení Havlíčka (1852), Dedera se vrací do Čech, Havlíček v Brixenu zůstává a píše zde Tyrolské elegie
- záměr: boj proti reakci státu, kritika policejního systému, pokrytectví; opovržení rakouskou vládou
- žánrově: netradiční elegie – satira (elegický tón + ironie, výsměch = druh parodie = travestie); situační a jazyková komika
- jazyk: hovorový, lidový, vulgarismy, nespisovné tvary, germanismy, výrazy latinského původu, slovní hříčky, řecká mytologie
- vliv lidové poezie, lidových písní
FABULE = přirozená řada událostí (zatčení, cesta, události ne cestě, …)

• Král Lávra (napsán 1854, otištěn 1870)
- satira na rakouský absolutismus, omezenost, tupost
- téma: parafráze rozmarné veršované pohádky irského původu o králi s oslíma ušima
Král s oslíma ušima se bál, že kdyby se o jeho vadě dozvěděli poddaní, že by mu už nedůvěřovali, proto dával vždy své holiče popravit, aby se tajemství neprozradilo. Když měl krále stříhat holič Kukulín, jeho matka krále uprosila, aby Kukulína ušetřil. Král nakonec souhlasil. Tajemství však Kukulína tížilo, a tak ho pošeptal do staré vrby. Když šla ale kapela hrát na hrad, basista ztratil kolíček a nový si udělal ze staré vrby. Na hradě basa tajemství vyzradila. Celý příběh končí dobře – lid má svého krále stále rád.
= parodie na dobré krále
- záměr: narážky na dobovou situaci, omezenost, tupost a zloba panovníka, v podtextu je úděl pronásledovaného novináře (kdo odhaluje kritikou nedostatky, je pronásledován)
- lidový humor, prostý jazyk, vulgarismy, dobrý konec (pohádka)

• Křest sv. Vladimíra (torzo)
- námět převzal z Nestorova Letopisu ruského z 12. stol. (Nestor = ruský mnich) – vyprávění o přijetí křesťanství v Rusku
- vychází z legendy o tom, jak se kníže Vladimír nechal pokřtít a sochu nejvyššího pohanského boha Peruna nechal shodit do Dněpru
- téma a záměr: kritika absolutismu jako způsobu vlády, katolické církve (Jezovitský marš), pokrytectví, zištnosti, poukazuje na to, že církev prostřednictvím boha udržuje pořádek lidí (Havlíček – ateista)
- forma vyjádření: groteskní děje se odehrávají zdánlivě v dávných dobách vznikajícího ruského státu za knížete Vladimíra (pro oklamání cenzury), ale aktualizace – kritika rakouské vlády, výsměch, ironie
- postavy: car Vladimír (zpupný, omezený násilník) × pohanský bůh Perun (ubohý sluha absolutistického vládce)
- jazyk: lidovost, prostá písňová 4veršová sloka, jednoduchý verš, rytmus

- překladatel:
- např. Gogolových Mrtvých duší

• Božena Němcová (1820 – 1862)
- prozaička, zakladatelka české venkovské prózy
- sběratelka českých i slovenských pohádek:
- Národní báchorky a pověsti (např. Chytrá horákyně)
- Slovenské pohádky a pověsti

- psala povídky a obrazy:
- Obrazy z okolí domažlického (život chodského lidu, kultura, zvyky, kroje ap.; tento žánr postrádá děj)

- narodila se ve Vídni, k jejímu životu a tvorbě se vztahuje Ratibořicko (Náchodsko), kde prožila své dětství, v 17ti letech se provdala za úředníka finanční stráže Josefa Němce – pro vlastenectví často překládán (spory s nadřízenými), Němcová cestovala s ním Þ poznání různých míst (Praha, Chodsko, Červený Kostelec, Litomyšl, Polná, Slovensko)
- vychovávala ji babička Magdalena Novotná

- témata v dílech:
▫ téma ženy (Babička, Divá Bára)
▫ téma dobrého člověka
▫ téma Slovenska

- povídky:
- např. Chudí lidé (Červený Kostelec), Pan učitel (Česká Skalice), Dobrý člověk, Chyže pod horami (Slovensko)…

• Divá Bára
- nese spíše znaky romantismu, patří ke kratším povídkám
- romantická je postava Báry - nový typ dívky (nezávislost na muži, nepodřízenost), dcera pastýře Jakuba, polosirotek, prý podstrčená polednicí (Þ divá), odlišovala se vzhledem (opálená, prosté oblečení, velké oči…) i vlastnostmi (smělá, odvážná, statečná, zdánlivě drsná, v jádru ušlechtilá, šikovná – umí plavat…)
- vesničané se k Báře chovají jako k vyděděnci Þ tento vztah je vylíčen realisticky
- Němcová užívá kontrast v postavě Báry (zevnějšek × dobré srdce)
- Bára přerůstá konvenční představy o pasivní úloze ženy ve společnosti, v zájmu přítelkyně se staví proti celé obci (Bára pomohla Elišce z fary zbavit se nápadníka, převlékla se za strašidlo a pak za to nese i trest)

• Babička (1855)
- delší povídka zpracovaná metodou obrazů ze života
- inspirační zdroj: vlastní dětství (vznik po smrti syna Hynka; hmotný nedostatek Þ vzpomínky na dětství – doplněny a rozšířeny o poznání lidového života)
- cíl: ukázat harmonický život prostých lidí, vzor dokonalosti člověka; venkovské prostředí idealizuje
- místo děje: Ratibořice u České Skalice, Staré bělidlo
- doba děje: první třetina 19. stol.
- kompozice:
- 2 dějová pásma:
▫ příjezd babičky na Staré bělidlo, popis jejího všedního dne, hosté
▫ od 8. kapitoly – rámec: Staré bělidlo v proměnách ročního období, zvyky, obyčeje
- prolog – vzpomínka na babičku, přímé oslovení
- epilog – poslední léta babiččina, pohřeb
- autorka užívá retrospekci – vzpomínky na události před příjezdem na Staré bělidlo, vzpomínky na smrt manžela
- do prózy jsou vloženy i životní příběhy některých postav (Viktorka)
- příběh hlavní postavy není ucelený, o babiččině životě se dovídáme na různých místech
- autorka zvolila idylický přístup, vybírá ze skutečnosti to, co je nekonfliktní, konflikty řeší smírně; idyličnost narušuje příběh Viktorky nebo smrt schovanky paní kněžny (při porodu); idyličnost narušují i vzpomínky na smrt manžela, na válku
- postavy:
▫ z venkovského prostředí:
- babička Magdalena Novotná: ústřední postava; dobrý člověk, věřící, moudrá, rozumná, pracovitá, obětavá, ušlechtilá, hospodárná, má radost, když druhý je šťastný, pomáhá nezištně lidem, radí jim, vztah k životu, přírodě, vlasti; životní zkušenost
- Barunčini rodiče = Proškovi (Panklovi): zpanštělá matka (Tereza, dcera babičky) × sdílný, srdečný otec
- děti: Barunka (autorka), Jan a Vilém, Adélka
- lidové typy: mlynář, Kristla a Jakub, rodina Kudrnova; příběh Viktorčin
▫ panský svět:
- paní kněžna, komtesa Hortensie
- dobro konané kněžnou = dobro babiččino; autorčina idealizace skutečnosti
- v Babičce je bohatě zastoupen popis zvyků, obyčejů, ÚLS – pranostiky, pořekadla

• V zámku a v podzámčí (1856)
- dějiště: Nymbursko, pol. 19. stol. (= současnost autorky)
- příjezd Skočdopolových z Prahy na zámek – nová šlechta
- dvojí svět:
▫ zámek: Skočdopolovi (paní Skočdopolová – zpanštělá, ješitná, rozmařilá, namyšlená, stará se pouze o sebe a o svého psíka, po uzdravení z nemoci se mění, je ochotna všem pomáhat, odpouští i nevěru svému manželovi), mamsel Sára, komorník Jacques, pes Joli
▫ podzámčí: vdova Karásková s dětmi (Vojtěch, Jozífek), krejčí Sýkora, podruzi (Dorota)
- postava dobrého člověka – lékař (zná obě prostředí)
- základní stavební princip = kontrast (už v titulu):
sobectví, bezcitnost na zámku × obětavost, vzájemná pomoc v podzámčí, panský pes × utrpení dětí, přepych × chudoba, zápas s cholerou
- realistický pohled na skutečnost (popisný, detailní realismus), ale v závěru idealizace (romantická představa světa usmířeného = vliv utopického socialismu)
- znaky realismu: současnost, sociální tématika (bída, nižší vrstvy), typizace postav (Dora je typická představitelka nižší vrstvy), běžná prostředí, er-forma, hovorový jazyk
- znaky romantismu: kontrast, idealizace

• Pohorská vesnice
- Chodsko;
- ideální shoda vrchnosti s poddanými
- nejvyšší míra idealizace