- národní obrození = společenský proces, kdy se formoval novodobý český národ, probíhá v době od konce 18. stol. (od 70. let) do pol. 19. stol. (revoluční rok 1848)
- doba, kdy se překonávají negativní důsledky Bílé hory, kde byla čeština vytlačena z literatury – úpadek literatury, vytvářejí se základní podmínky k rozvoji novodobého českého národa

▫ národně osvobozenecký boj
▫ národní a demokratické uvědomování lidu
▫ formování novodobého českého národa
▫ počátky novodobého českého kulturního života
▫ označováno jako vzkříšení národa ( křisitelé) nebo probuzení ( buditelé)

- příčiny vzniku NO:
▫ vliv idejí ze západu, husitské tradice
▫ vliv náboženství, vliv germanizace
▫ rozpad feudalismu, rozvoj kapitalistických výrobních vztahů
▫ zrušení nevolnictví – 1781  odchod česky mluvících lidí do měst, povznesení měšťanstva, děti posílány do škol
▫ 1781 vydán toleranční patent (náboženská svoboda)
▫ zakládány vědecké společnosti (Královská česká společnost nauk 1784)

- zápory doby:
▫ germanizace, úsilí o centralizaci vedlo ke germanizaci (řízení z Vídně)
▫ nedostatek smyslu pro umění (věci baleny do listů z knih)

- nositelé NO: měšťanstvo, drobní řemeslnící = vznikající česká drobná buržoazie, musela soupeřit se silnější německou buržoazií, oparu nacházeli ve venkovském lidu  demokratický charakter hnutí

- česká literatura v době NO: náboženské spisy, jarmareční tisky, knížky lidového čtení

- zdroje národního obrození: (viz A.


Jirásek, F. L. Věk)
▫ revoluční nálada lidu (vrcholí r. 1848)
▫ myšlenka slovanské vzájemnosti – posila národního sebevědomí
▫ poezie inspirována lidovou slovesností  sběratelství (Erben, Čelakovský, Němcová aj.)
▫ lidové zábavné čtení (vzdělávací próza) – vydává Václav Matěj Kramerius v České expedici; Krameriovy c. k. pražské poštovské noviny
▫ činnost drobné venkovské inteligence – učitelů, vlasteneckých kněží (viz Raisovi ”zapadlí vlastenci”)
▫ lidové divadlo (i loutkové – Matěj Kopecký)
▫ obrozenská věda, a to
▫ jazykověda (jazyk – základní znak národa)  obrany českého jazyka
▫ historie (snaha připomenout slavnou minulost, zvl. husitskou, a posílit národní sebevědomí)

- spisovný jazyk (místo latiny) – němčina, pak čeština

- periodizace národního obrození:
▫ 1. etapa : I. fáze obranná – ÉRA DOBROVSKÉHO, osvícenský klasicismus, 70. léta 18. stol. – poč. 19. stol.
II. fáze ofenzivní – ÉRA JUNGMANNOVA, preromantismus, 10. a 20. léta 19. stol.
▫ 2. etapa: I. období romantismu, 30. a 40. léta 19. stol., (Mácha, Tyl, …)
II. počátky realismu, 50. léta 19. stol., revoluční rok 1848, (Havlíček, Němcová)

1. FÁZE – OBRANNÁ
- 70. léta 18. stol. – poč. 19. stol.
- ÉRA DOBROVSKÉHO
- osvícenský klasicismus
- cíl: čelit germanizaci, zachránit a obnovit český jazyk, jediným znakem českého národa byl český jazyk, stav češtiny neutěšený, spisovným jazykem té doby byla němčina, potřeba vytvořit jednotný systém češtiny a rozšířit okruh uživatelů, vzor – čeština veleslavínská, vychází řada obran (Bohuslav Balbín)
- zájem o českou kulturu a dějiny

a) Historie
- historie posilovala sebevědomí českých lidí, českého národa

• Gelasius Dobner (1719–1790) – zakladatel moderního kritického českého dějepisu, vydal Hájkovu kroniku, odhalil její nespolehlivost na základě pečlivého studia pramenů
• František Martin Pelcl (1734–1801) - dějepisec a první profesor českého jazyka na pražské univerzitě, ke konci života psal již česky; Nová kronika česká – nahradila kroniku Hájkovu
b) Jazykověda
- jazykověda sehrála klíčovou roli v 1. fázi NO

- vydána Balbínova obrana českého jazyka z r. 1775 a obrana jazyka od Karla Ignáce Cháma

• Josef Dobrovský (1753–1829)
- nejvýznamnější osobnost, ”první světový Čech v nové době” (T. G. Masaryk)
- narodil se v Ďařmotech u Rábu (v Uhrách); studium na gymnáziu v Německém (Havlíčkově) Brodě, pak v Klatovech, dále filozofie a teologie v Praze; kněžské povolání nevykonával, stal se vychovatelem v rodině hraběte Nostice a věnoval se vědecké práci; studijní cesty do Švédska a Ruska
- zabýval se studiem nejstarších dějin, českým a slovenským jazykozpytem a literární teorií
jazykověda:
• Zevrubná mluvnice jazyka českého (Ausführliches Lehrgebäude der bömischen Sprache, 1809)
- dílo stěžejního charakteru pro ustálení spisovné češtiny v době NO
- 1. vědecká mluvnice, návaznost na humanistickou češtinu Kralické bible
- i přesto, že nevěřil ve znovuzrození češtiny jako spisovného a literárního jazyka, ustálil jazykovou normu, navrhl tzv. analogickou opravu pravopisu (platí dodnes)
slovníkářství:
• Německo – český slovník (Deutsch – böhmisches Wörterbuch)
- 2dílný
literární historie:
• Dějiny českého jazyka a literatury (Geschichte der böhmischen Sprache und Literatur, 1792)
- jedno z nejvýznamnějších děl
- vývoj jazyka v souvislosti s dějinami literatury, přísně kritický vztah k faktům (osvícenec), oslava českého jazyka doby veleslavínské
slavistika (věda o slovanských národech):
• Základy jazyka staroslověnského (latinsky Institutiones linguae slavicae dialecti veteris, 1822)
- 1. vědecká mluvnice staroslověnštiny, jazyka našich prvních literárních památek
prozodie:
• stať Česká prozodie
- propagoval přízvučnou prozodii (dříve proklamována časomíra – méně vhodná pro ČJ), stanovil pravidla českého trochejského sylabotónického verše

- přínos:
Dobrovský položil
▫ základy obrozeneckého hnutí a literatury
▫ základy novočeského spisovného jazyka, ustálení jazykové normy
▫ základy české moderní vědy (analytičnost, kritičnost, úsilí o vědeckou pravdu) – odmítl např. pravost Rukopisů, dokázal nepravost zlomku evangelia sv. Marka
▫ základy slavistiky

c) Vzdělávací a lidovýchovná próza
- krásná literatura – orientace na lidového čtenáře a osvětovou práci
- nově vznikají knížky lidového čtení – rytířské romány, mravoučné povídky, cestopisy apod.
- hlavním představitelem lidových snah – Václav Matěj Kramerius (1753 – 1808)
- vlastní nakladatelství a knihkupecký podnik Česká expedice (zal. r. 1791) – 1. literární a společenské středisko obrozenecké Prahy, pražští vlastenci, vzdělanci, venkovští čtenáři, písmáci
- vydával vlastní noviny – Schönfeldské Pražské noviny (1786 – 89)  Pražské poštovské noviny  Krameriusovy c. k. (císařsko-královské) vlastenecké noviny

d) Počátky novočeské poezie
• Václav Thám
- vydal dvoudílný sborník (almanach) Básně v řeči vázané (1785)
- básně starších autorů, překlady z cizí poezie i původní příspěvky soudobých autorů, vliv anakreontské poezie

• Antonín Jaroslav Puchmajer
- vytvořil 1. novočeskou básnickou školu – program vlastenecký i formální (sylabotónický verš, obliba ódy, bajky, eposu)
- je vůdčí osobností rodící se novočeské poezie
- uspořádal 5 almanachů:
- první 2 = Sebrání básní a zpěvů (1795–1814) – převaha původní tvorby
- další 3 = Nové básně
- usiloval o zdomácnění módních evropských směrů i o uplatnění nejrůznějších forem i žánrů
- téma lásky, vína, Boha, přírody i verše příležitostné, didaktické, humorné či vlastenecké
- tvořil i sám básnicky: Óda na jazyk český, Óda na Jana Žižku, bajky

e) Počátky obrozeneckého divadla
- zpočátku určeno především lidovému divákovi
- působivost mluveného slova
- úkol:
▫ zajistit pravidelná česká představení
▫ vychovat české herce
▫ vytvořit české hry
▫ vliv na národní uvědomování lidu
- první scény:
▫ od r. 1738 v Praze stálé německé divadlo v Kotcích (s činohrou i operou), 1771 1. česká hra Kníže Honzík
▫ od r. 1783 německé Stavovské divadlo - česky se hrálo jen výjimečně, hl. odpoledne, ale velký úspěch, proto chtěli vlastenci vlastní divadlo
▫ 1786 – 1789 Bouda na Koňském trhu (dnes Václavské nám.), divadelní generace v čele s Václavem Thámem
repertoár Boudy:
– překlady klasiků (Moliere, Shakespeare, Schiller)
– veselohry (Prokop Šedivý, Masné krámy, Pražští sládci)
– vlastenecké hry (Václav Thám, Břetislav a Jitka)
▫ přechodně se uváděly české hry také v divadle U Hybernů

• Václav Thám (1765 – asi 1816)
- herec, autor her, překladatel, dramaturg
- vlastenecké hry – témata z národních dějin – např. Vlasta a Šárka, Břetislav a Jitka

• Prokop Šedivý (1764 – 1810)
- veselohry, frašky z pražského lidového prostředí, populární hl. hry Masné krámy, Pražští sedláci

2. FÁZE – OFENZIVNÍ
- poč. 19. stol. do konce 20. let 19. stol.
- ÉRA JUNGMANNOVA
- období preromantismu
- vliv napoleonských válek, národně osvobozeneckého hnutí v Evropě
- vypracován 1. novodobý český národně kulturní program
- ve městech přibylo českého živlu, vzrostl počet česky smýšlejících vzdělanců
- cíle a znaky období:
▫ vybroušení ČJ
▫ dosažení úrovně, kdy se na bázi českého národního jazyka budou moci rozvíjet všechny kulturní a společenské oblasti
▫ vytvořit základy české vědy
▫ vytvořit umělecky náročnou literaturu
▫ cíle výchovně vlastenecké, internacionální a estetické
▫ cíle nejsou jazykové, ale chtějí, aby se čeština dostala do všech oblastí literatury, aby se rozvíjela česky psaná věda i umělecky náročná poezie, chtějí povznést českou literaturu na evropskou úroveň
▫ cílem je ukázat slavnou českou minulost (= historismus), minulost je uctívána, vyzdvihována je doba husitská a veleslavínská
▫ rodí se nacionalismus, propagována myšlenka slovanské vzájemnosti (Kolár, Čelakovský), autoři se zajímají o lidovou slovesnost (Čelakovský – sběratel)
▫ v pohledu do budoucna jsou optimisté
▫ pro Jungmanna a jeho generaci byla čeština záležitostí srdce

a) Literatura vědecká
- důsledně v českém jazyce
• Josef Jungmann (1773–1847)
- narodil se v Hudlicích u Berouna v chudé rodině řemeslníka, studoval filozofii v Praze (- vlastenecký profesor Stanislav Vydra), profesor na gymnáziu v Litoměřicích, pak na staroměstském gymnáziu v Praze, tam kolem sebe soustředil pražskou vlasteneckou společnost
- sjednotil celou generaci, vědce i básníky, zdatný organizátor a neúnavný iniciátor a inspirátor
- jazykovědec, překladatel, básník, propagátor češtiny
- psal česky (čeština = záležitost srdce, ne vědeckého bádání)

jazykověda:
- shromáždil a rozšířil slovní zásobu jazyka  Slovník česko-německý (1834 – 1839)
- 5dílný
- monumentální dílo, slovní zásoba ze všech dostupných pramenů
- čerpal:
▫ z literárních památek, vracel se ke starým časům
▫ z řeči lidu
▫ z jiných slovanských jazyků, zvl. z ruštiny a polštiny (vzduch, příroda, jablko; chmura, závoj, tklivý)
▫ vytvářel novotvary = neologismy (rostlina, nerost, ozvěna, kyselina, dusík, čtverec ap.)
= důkaz, že čeština je jazyk stejně dokonalý jako němčina; z vymírajícího, zaostávajícího jazyka se stal jazyk živý, bohatý, uznávaný
• stať Rozmlouvání o jazyku českém
- proti poněmčování ve školách, požaduje uvedení češtiny do škol i úřadů
- dosažení co nejvyšší literární úrovně českých děl a navazování kulturních styků se slovanskými národy
- kulturní program generace
- obraz nízké úrovně češtiny poč. 19. stol.
- nový názor: znakem příslušnosti k národu je užívání jazyka (Čech je ten, kdo mluví česky, nikoli každý obyvatel země) × osvícensky pojaté vlastenectví (teritoriálně)
- nad územní vlastenectví kladl vztah k národu a jeho jazyku
• stať O klasičnosti literatury a důležitosti její
- zdůrazňuje potřebu literatury vyjadřující zájmy národní společnosti (- pak trvalý rys celého vrcholného období NO)
• České odborné názvosloví
- vliv na rozvoj přírodních a humanitních věd
• vznik 1. českého vědeckého časopisu Krok; záměr vytvořit českou encyklopedii

literární historie a teorie:
• Slovesnost
- učebnice literární teorie a poetiky + čítanka (pro gymnázia)
- texty od Husa (15. stol.) po současnost
• Historie literatury české
- přehledné dějiny české literatury
- knihopis = soupis literárních památek od nejstarších dob po současnost; periodizace vývoje literatury (oddíly s výkladovou statí) = obraz bohatství české literatury
= 1. dějiny české literatury psané česky

básnická tvorba:
- 1. česká romance Oldřich a Božena

ROMANCE = lyrickoepická báseň optimisticky laděná

překlady:
- významných a jazykově náročných děl
- důkaz schopnosti češtiny vyjádřit i nejnáročnější myšlenky světové literatury
▫ z francouzštiny: Francoise René de Chateaubriand - Atala
▫ z angličtiny: John Milton - Ztracený ráj (rozsáhlý náboženský epos)
▫ z němčiny: Goethe - Heřman a Dorota (idylický epos)
▫ z ruštiny: Slovo o pluku Igorově

- ze závěru Jungmannova života pocházejí jeho Zápisky, které nebyly určeny pro veřejnost

Jungmannova vědecká družina
- četné zásluhy za položení základů a odborného názvosloví mnohých vědních oborů
- k počeštění vědy přispěli zejména:
▫ v logice Antonín Marek (1785 – 1817)
▫ v přírodních vědách (v botanice) Jan Svatopluk Presl (1791 – 1849)
▫ v mineralogii a chemii Karel Bořivoj Presl (1794 – 1852)
▫ ve filozofii vědec evropského významu Jan Evangelista Purkyně (1787 – 1869)

Jungmannova básnická družina
- sám nebyl aktivním básníkem
- nejvýznamnější – Milota Zdirad Polák (1788 – 1856)
- preromantický básník, autor rozsáhlé skladby Vznešenost přírody


Obraz české minulosti
- pod vlivem myšlenek evropského preromantismu se také čeští obrozenci prvních desetiletí 19. stol. Obraceli do české minulosti
- úcta k minulosti, přeceňování starých literárních památek
- česká literatura neměla hrdinské zpěvy jako Francie, Německo, proto se objevovaly padělky – měly posílit národní sebevědomí, měly dokázat starobylost naší kultury, jsou básnicky cennými díly 1. pol. 19. stol.
- 1817 a 1818 „nálezy“ dvou zlomků větších básnických skladeb
• Rukopis královédvorský
- nalezen 1817 ve Dvoře Králové, pravděpodobný autor Václav Hanka (knihovník a archivář Českého muzea, jazykovědec, znalec staroslověnštiny, staročeštiny, polštiny, ruštiny, básník)
- kladen do 13. stol.
- obsahoval 6 větších epických básní, 2 skladby lyricko-epické a 6 lyrických písní
• Rukopis zelenohorský
- nalezen na Zelené Hoře u Nepomuku v jižních Čechách, pravděpodobný autor Josef Linda (novinář a spisovatel)
- kladen do 10. stol.
- obsahoval krátký zlomek básně o staročeském sněmu kmetů a vladyků a skladbu Libušin soud o dědickém sporu dvou bratří - Chrudoše a Šťáhlava
- ale pochybnosti o jejich pravosti – např. kritický Dobrovský, ale i vědci a odborníci 80. let (jazykozpytec Jan Gebauer, T. G. Masaryk jako sociolog, historik Jaroslav Goll, estetik Otakar Hostinský, literární historik Jaroslav Vlček a další)
- Rukopisy vyvolaly i další vlnu sporů a českou prozódii, 1818 vyšel na Slovensku anonymní spisek Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie – prosazování časoměrného verše, později se ukázalo, že autory byli František Palacký a Pavel Josef Šafařík, přestože jako historici sehráli v českém NO významnou roli, jejich literárně teoretický zásah byl odsouzen k nezdaru

• František Palacký (1798–1876)
- narodil se v Hodslavicích na Moravě
- historik, politik, organizátor kulturního života
- zastánce austroslavismu – chtěli přeměnit Rakousko v soustátí rovnoprávných národů
- historické dílo - Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě (5 dílné)
- líčí dějiny od nejstarších dob do nástupu Habsburků (do r. 1526)
- za vrchol českých dějin považuje dobu husitskou (vítězil zde český svět nad cizinou, prosazovala se svoboda přesvědčení, prosazován prostý člověk – sedlák, pokus o vytvoření spravedlivých vztahů ve společnosti)
- dějinný vývoj českého národa: neustálé stýkání světa německého a českého, stýkání slovanství a germánství
- oblíbeny u nejširšího čtenářstva (nepodává pouze kusé zprávy, ale přibližuje děj, charakterizuje postavy, počíná si jako autor historických románů
- toto dílo zastupovalo větší epické žánry, historické romány tehdy nevznikaly, dílo vysoké epické kvality text
- umělecká inspirace pro Smetanu, Jiráska, Alše, Myslbeka, Mánese aj.

• Pavel Josef Šafařík (1795–1861)
- spolupracovník Palackého, Slovák, psal česky (evangelík)
- po Dobrovském největší slavista mezinárodně uznávaný
- dílo Dějiny slovanské řeči a literatury
- Slovanstvo považováno za jeden národ, slovanské jazyky za nářečí
- výklad české literatury v kontextu literatury všech slovanských národů
- myšlenka velikosti Slovanstva, Češi součástí velkého celku
- životní dílo Slovanské starožitnosti
- nejstarší dějiny Slovanů,
- dokázal, že Slované jsou původními praobyvateli Evropy, spoluvytvářeli evropskou kulturu, rovnocenní partneři jiným evropským národům
- zpracoval dějiny Slovanů do konce 10. stol.


b) Literatura umělecká
• Jan Kollár (1793–1852)
- Slovák, tvůrce myšlenky slovanské vzájemnosti; psal česky (evangelík)
- narodil se v Mošovcích, studium v Bratislavě, pak v Jeně (Německo)
- vliv pobytu v Jeně na jeho tvorbu:
▫ v saské Jeně studoval teologii, seznámeni se zde s dcerou německého pastora Friderikou Wilhelminou Schmidtovou, v jeho básních vystupuje jako Mína, stává se symbolem lásky a krásy, ideálem slovanské dívky
▫ uvědomoval si, že stojí na slovanské půdě, která byla poněmčena (názvy slovanského původu v jenském okolí – pozůstatky po Polabských Slovanech), poznal rozdíl mezi minulostí a neutěšenou přítomností Slovanstva
▫ byl nadšen hnutím vlastenecké německé mládeže zachvácené vlnou nacionalismu, usilující o sjednocení Německa = vliv hrdosti německého národa (odsouzení nesvobody a útlaku doma), uvědomoval si ale i nebezpečí, které z pangermanismu (hnutí usilující o sjednocení všech Němců ve světě) hrozilo slovanským národům

- na základě těchto zážitků se rozhodl zasvětit svůj život a práci Slovanstvu, jeho povznesení a ztotožnit Mínu s ideálem slovanské dívky

•Slávy dcera (1824, rozšířeno 1832, poslední verze 1852)
- mohutná alegorie, vrchol tvorby
- téma: život Slovanstva v době minulé i v době Kolárovy přítomnosti, zamýšlí se i nad budoucností Slovanů, je optimista
- myšlenka slovanské vzájemnosti
- kompozice: časoměrný Předzpěv + 5 zpěvů (pův. 3), nazvaných podle řek protékajících slovanským územím: Sála, Labe, Dunaj; pak Léthé (slovanské nebe) a Acheron (slovanské peklo), jednotlivé zpěvy jsou složeny ze znělek
- jednotící motiv všech částí: autorovo putování po kdysi slovanském území z Německa až na Slovensko
- autor se zamýšlí nad slovanskou minulostí (Sála), přítomností (Labe), budoucností (Dunaj), poté putování po slovanském nebi (Léthé), kde oslavuje slavné Slovany, a pekle (Acheron), kde proklíná odrodilce
- doprovází ho bůh lásky Mílek – podává historické výklady o všem, s čím se setkávají, a milenka Mína - splývá s vybájenou dcerou bohyně Slávy, je symbolem budoucího Slovanstva (= alegorická představa)
- autor spojil cit vlastenecký s milostným
- motiv putování viz Dante, Komenský
- Předzpěv
- autor se ocitá v poněmčených místech
- myšlenky:
▫ záhuba Polabských Slovanů a žal nad jejich zánikem, smutek nad jejich osudem (obviňuje z toho Germány, neprojevuje nenávist)
▫ slovanská vzájemnost
▫ odsouzení germanizace, výzva k vlastenectví
▫ víra v slavnou budoucnost Slovanstva, optimismus
▫ humanismus
”Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou,
ten, kdo do pout jímá otroky, sám je otrok”.
- forma: elegie – nejen žalozpěv nad zašlou slávou Slovanstva, ale i monumentální zpěv o slavné budoucnosti
- časoměrná prozodie: elegický distichon - spojení hexametru (6stopý verš) s pentametrem (5stopý verš)

- Zpěvy (oddíly)
- obsahují přes 600 vlasteneckých a milostných znělek – sonetů
- prozodie přízvučná
- některé myšlenky:
▫ Znělka č. 114: své srdce autor věnuje Míně a slibuje doživotní věrnost, verše milostné i vlastenecké
▫ Znělka č. 241: vyzývá k práci pro národ, i obyčejný člověk (pastýř) může dokázat pro vlast víc než mocní a slavní (Žižka), skutečné vlastenectví se projevuje v každodenním životě i obyčejné práci
▫ Znělka č. 242: otázka vlastenectví a sounáležitosti, vlast je to, co nosíme v srdci, ne kraj, ve kterém bydlíme, národ pojí mravy, řeč a společné myšlenky
▫ Znělka č. 615: člověk se má vyvarovat hladké, ale ďábelské cesty, má milovat svou vlast;
„Peklo zrádcům, nebe Slávům věrným.“

- ČASOMÍRA – rytmus verše je založen na střídání krátkých a dlouhých slabik (dlouhé slabiky = slabiky s dlouhou samohláskou, např. –lá, nebo s dvojhláskou, např. dlou-, = přirozeně dlouhé slabiky, slabika polohová = slabika, kde po krátké samohlásce následuje skupina souhlásek)
při výslovnosti měla dlouhá slabika trvání 2 krátkých

- SYNEKDOCHA = umělecký básnický prostředek, kdy část pojmenovává celek (vrátil se pod rodnou střechu)

- teoretik: myšlenky všeslovanské (panslavismus):
spis O literárnej vzájemnosti mezi kmeny a nářečími slavskými – představa zvláště kulturní vzájemnosti
- sběratel: slovenských lidových písní - Národnie zpievanky


• František Ladislav Čelakovský (1799 – 1852) – viz č. 6