- poč. 14. stol. (v Itálii) – poč. 17. stol.
- z fr. la renaissance (= znovuzrození, zde i obnovení), z lat. humanus (= lidský)
- renesance: jedna z největších kulturních epoch v Evropě, mohutný myšlenkový směr a umělecký proud, společenské hnutí vzniká v Itálii, souvisí s rozpadem feudalismu a vznikem prvotních kapitalistických vztahů, směřuje k likvidaci středověkého myšlení
- slábne autorita církve (byla oporou feudalismu)
- vliv zámořských objevů (1492 objevení Ameriky)
- vzestup měšťanstva a měst, rozvoj věd společenských i přírodních (astronomické objevy – Koperník, Galileo, důkaz kulatosti Země),
- vynález knihtisku (Gutenberg) – rychlejší předávání zkušeností a vědění; inkunabule – prvotisky (knihy vytištěné do r.


1500)

- znaky:
• znovuzrození (obrození) antiky, návrat k antické kultuře jako vzoru
• nový ideál vzdělání: touha po pravdivém poznání člověka a pozemského života (proti středověkému poznávání boha a zájmu o posmrtný život); všestrannost poznání
• kult smyslů a rozumu (proti kultu víry), kladen důraz na plný prožitek
• pocit sebevědomí jednotlivce (víra ve vlastní síly)
• mizí anonymita děl, autor do popředí = individualismus, preferuje se pozemský život se všemi radostmi, renesanční díla optimistická, časté téma: pozemská láska, erotika, důraz kladen na rozum = racionalismus, skutečnost líčena realisticky, rozvoj literatur v národních jazycích (místo latiny)
• v popředí literatura nauková (životopisná, cestopisná, pedagogická), lyrika (city člověka), alegorie

• v architektuře: vodorovné pravoúhlé linie, jónské sloupy, podloubí, kopule, v malířství: návrat k přírodě, objev perspektivy
• mnohostrannost umělců: např. Michelangelo Buonarroti – sochař, stavitel, malíř, básník; Leonardo da Vinci – malíř (Mona Lisa, Poslední večeře), vědec, vynálezce, konstruktér, teoretik umění

RENESANCE V ITÁLII
- už na přelomu 13. a 14. st.

• Dante Alighieri (1265–1321)
- Florenťan; kritik doby; byl ve vyhnanství
- jeho tvorbu poznamenala láska k Beatrici
- epická báseň Božská komedie
- 3 části: Peklo, Očistec, Ráj
- alegorické putování autora (= vzdělance) třemi záhrobními říšemi = alegorická pouť člověka za spásou, poznáním, Bohem, světlem
- průvodci: peklem a očistcem Vergilius – symbol pozemského vědění, rájem Beatrice – symbol nadpozemské dokonalosti (žena – anděl, zemřelá autorova milenka)
- forma: duchovní epos – příběh s bohatým dějem; hrdinou je sám básník; typická trojčlennost (33 zpěvy, tříveršové sloky – terciny)
- renesanční znaky:
▫ autor je sám hlavní postavou eposu
▫ zachycení prožitku lásky
▫ trest za lidské viny
▫ obdiv k antické vzdělanosti (autor se dovolává Homéra)
▫ touha člověka (autora) po poznání
▫ láska k vlasti (Florencii), touha po sjednocení Itálie
▫ dílo v národním jazyce - italštině
▫ střetá se středověké myšlení (víra v posmrtný život, Vergilius nesmí jako pohan do ráje, Odysseus potrestán za to, že chtěl poznávat) s novověkým (vliv antiky, motiv lásky autora k Beatrici)

DUCHOVNÍ EPOS = vychází z biblických námětů a křesťanské ideologie

• Giovanni Boccaccio (1313–1375)
- zakladatel novodobé prózy
- prožil bohatý a prostý život
- rozsáhlé prozaické dílo Dekameron
- soubor 100 novel, zasazených do dějového rámce (rámcová próza): útěk 10 mladých lidí z Florencie před morem; cestou (10 dní) si vypravují příběhy
- forma: novela
- renesanční znaky:
▫ zcela světská témata (např. láska, nevěra)
▫ kritika soudobých mravů (je úsměvná, ironická) měšťanstva, duchovenstva, jejich chamtivosti, hlouposti
▫ žena jako rovnocenný partner muže

NOVELA = kratší prozaický útvar s překvapivým obratem v závěru; nezabírá dlouhý časový úsek, omezený počet postav

• Francesco Petrarca (1304–1374)
- básník lásky a pozemského života
- byl ve vyhnanství, cestoval, autor sonetů
- sbírka Sonety Lauře
- renesanční znaky:
▫ milostné verše věnované jedné ženě (× kurtoazní středověká lyrika)
▫ skutečný, konkrétní milostný prožitek (radost i zklamání, štěstí i bolest)

SONET (ZNĚLKA) = lyrický žánr, má 14 veršů (4 + 4 + 3 + 3), pravidelný rým (kvarteta abba, abab, terceta různé variace), obsahově: 1. kvartet = teze, 2. kvartet = antiteze, terceta = syntéza, pointa

- vliv na Kollára, Vrchlického, Machara, Nezvala

RENESANCE VE FRANCII
- 15. – 16. st.

• François Villon (1431 – po r. 1461)
- 1. moderní evropský básník, lyrik; pocházel z chudé rodiny, tulák, bohém, 1. prokletý básník (neochoten smířit se se soudobou společností, vyjadřuje nejistoty přechodné doby), kritizuje společnost, vysmívá se společnosti i sobě samému, užívá ironie, zabývá se otázkami života, smrti, smyslu života, své činy omlouvá osudem, chudobou i sebou samým
- básně Malý testament (odkaz) a Velký testament (závěť)
- obraz vlastní bídy, kritika společnosti
- protikladnost vyjádření: (např. v básni Balada)
marnost × touha po životě
ctnost × pohrdání, otrlost
vtipnost a výsměch × vážnost
radost × zoufalství
- forma: francouzská (villonská) balada

VILLONSKÁ (FRANCOUZSKÁ) BALADA = lyrická báseň, 4 strofy (3 + poslání); 3 x 7 – 12 veršů, poslání 4 – 6 veršů, verš, kterým je uzavřeno poslání, se jako refrén opakuje v závěru každé sloky, balada je obtížná tím, že užívá pouze 2 – 3 rýmy

- vliv na Vrchlického, Nezvala, Mahena, písně Voskovce a Wericha

• François Rabelais (1494–1553)
- původně mnich a lékař; satirik, kritik zla a lidských chyb, humanista
- čtyřdílný satirický román – epopej Gargantua a Pantagruel
- vyprávění o dvou obrech (otci a synovi)  groteskní nadsázka
- výsměch středověkým přežitkům, scholastické výchově, hlouposti a všemu, co brání člověku plně žít
- prosazuje svobodomyslné názory, zdravý rozum a optimismus (ideál renesančního života)
- vypravěčské umění (vtip, slovní hříčky) i filozofické úvahy

• Pierre Ronsard (1524–1585) – autor formálně dokonalé milostné poezie podle antických vzorů
• Michel de Montaigne (1533–1592)– tvůrce eseje = úvaha, stať o otázkách filozofických, vědeckých nebo uměleckých; na rozhraní vědeckého a uměleckého podání; autorova originalita ve zpracování

RENESANCE VE ŠPANĚLSKU
- 16. a 17. st. – zlatý věk španělského písemnictví
- vrcholná velmoc, největší koloniální stát

• Lope de Vega (1562–1635)
- již za svého života oblíbený autor šp. komedie, nepoužíval klasickou jednotu místa, času a děje, v jeho dílech je častý motiv cti
- veršované drama Fuente Ovejuna (Ovčí pramen – název vesnice)
- obraz odboje proti zvůli a útisku
- komtur Gomez neuznává svobodná práva vesničanů, ti se vzbouří a zabijí ho; vesničané i přes mučení nevydali mstitele

- ve španělské renesanční literatuře vznikají parodie na rytířské romány

RYTÍŘSKÝ ROMÁN = středověká rytířská epika, prozaické dílo, 15. a 16. stol., soustředěnost na děj – je napínavý, situován do fantastického světa (obři, nestvůry), hrdina – rytíř (odvážný, statečný) musí bojovat, aby získal srdce své dámy

PARODIE = napodobuje, imituje, zvýrazňuje některou vlastnost, rys

PIKARESKNÍ ROMÁN = paroduje rytířský román, hl. hrdinou - pícaro – šibal, šejdíř (vychytralý, podnikavý), vykázaný společenskými podmínkami na okraj společnosti

• 1. šp. pikareskní román Lazarillo z Tormesu (anonym)

• Miguel de Cervantes y Saavedra (1547–1616)
- rytířský román Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha (2 díly)
- titulní hrdina - chudý venkovský šlechtic (hidalgo), čtenář rytířských románů, snílek (směšný, ale obdivuhodný svou obětavostí), touží obnovit slávu potulného středověkého rytířstva (napravovat křivdy, prokazovat odvahu, šlechetnost ap.); na cestě za ideálem svého srdce, vysněnou Dulcineou, ho doprovází zbrojnoš Sancho Panza – přízemní praktický venkovan, jedlík, má smysl pro realitu a dobré živobytí, nakonec Donem Quijotem ovlivněn
- význam: nejen satira na minulost, ale i na nedostatky tehdejší společnosti
- vliv na Dyka (hra Zmoudření Dona Quijota), Vančuru aj.
- román převyprávěl Jaromír John

RENESANCE V ANGLII
- 14. a 16. st.

• Geoffrey Chaucer (asi 1340–1400)
- stojí na prahu anglické renesance
- veršované Canterburské povídky
- soubor středověkých veršovaných povídek (24), rámcově spjatých hostincem U Kabátce v Southwarku, kam se scházejí poutníci k hrobu Tomáše Becketta
- obraz soudobého anglického života


• William Shakespeare (1564–1616)
- světový dramatik, básník
- autor asi 36 her a sbírky sonetů
- narodil se ve Stratfordu nad Avonou, odešel do Londýna, kde hrál v divadelní společnosti, později se stal spolumajitelem divadla, usadil se poté v rodném Stratfordu, kde roku 1616 umírá

- historické hry: z dějin antických, anglických, francouzských, např. Julius Caesar, Jindřich VI., Richard III.
- komedie: v 1. období – Komedie plná omylů, Zkrocení zlé ženy, vrchol raných komedií - Sen noci svatojanské; dále Mnoho povyku pro nic, Veselé paničky windsdorské, Jak se vám líbí, Večer tříkrálový atd.; Ve většině z nich vítězí spravedlnost a láska. Výraznou roli hrají ženské postavy coby nositelky renesančních ideálů svobodného člověka.
- tragédie: první Romeo a Julie (o milencích dvou znesvářených rodů), ve 2. období (do r. 1608) proniká do jeho tvorby pesimismus a životní zklamání vznikají nejslavnější tragédie: Macbeth, Hamlet, Král Lear, Othello, ve kterých líčí nejhlubší lidské vášně a city
- v posledním období se vyjasňuje autorův pesimismus a přechází ke smířlivému vyrovnání - např. Zimní pohádka, Bouře
- Shakespeare se stal také autorem Sonetů

• Hamlet, kralevic dánský
- je zde patrný individualismus, který mnohdy ústil v bezohlednou touhu po moci, která se nezastavuje ani před intrikami, násilnostmi, vraždou
- rozpornost hrdiny: touha uskutečnit ideály × pocit povinnosti potrestat zlo; touha po činu, ale nerozhodnost
- úvahy o smyslu života, lidské existence; pochybnosti

• Othello
- typ žárlivce a typ sobce (intrikána, kariéristy Jaga)

• Romeo a Julie
- o nešťastné lásce dvou mladých lidí (spor Monteků a Kapuletů)
- boj o právo člověka na život, lásku, samostatné určení osudu
- děj se odehrává v 16. stol. V it. Městě Veroně
- Romeo – dobrý šermíř, zamilovaný do Julie, je schopen oběti pro ni, věří v usmíření rodů; Julie – je přesvědčena, že sňatkem se rody udobří, má ráda své rodiče, ale pro Romea je schopna všeho
- znaky renesance: autor je znám; téma – pozemská láska; realistické líčení skutečnosti; víra v lidský rozum; v závěru se rody usmiřují – optimismus
- znaky společné s antikou: vystupuje zde chór, který nás uvádí do děje; motiv antických bohů
- znaky rozdílné od antických děl: nedodržuje jednotu místa a času; do osudů hrdinů nezasahují bohové, svůj osud vytvářejí sami (popř. náhoda); mísí se prvky komické a tragické, verš s prózou, vysoké s nízkým
- typické shakespearovské drama

SHAKESPEAROVSKÉ DRAMA - neomezenost látky, času, místa; obraz pozemského života, kladných i záporných lidských vlastností (žárlivost, vášeň, přátelství, věrnost, touha po moci, majetku, nenávist ap.); postavy žen (nepodřízené, samostatně rozhodující o svém životě) a lidové postavy (Juliina chůva, Falstaff); příčinou renesanční tragédie je lidská vášeň nebo náhoda (ne osud jako v antickém dramatu, proti němuž je vzpoura marná); komické prvky nejsou ostře odděleny od tragických; jazyk veršovaný se střídá s prózou (nejnižší vrstvy, komické postavy); lidový jazyk; vliv antického dramatu trvá, např. existence chóru (ale ve funkci úvodu do situace), motivy řeckého bájesloví; blankvers – nerýmovaný pětistopý jambický verš

RENESANCE V POLSKU
• Jan Kochanowski (1530 – 1584) – studoval mimo jiné v Padově, působil krátce jako královský sekretář, jinak žil raději na rodném statku, psal latinsky, ale už za hranicemi toužil po tvorbě polské, za nejlepší dílo jsou považovány Trény (Elegie) – žalozpěvy nad smrtí své dcery

RENESANCE A HUMANISMUS V ČECHÁCH
- 70. léta 15. st. – 20. léta 17. st.
- renesance se v pravém slova smyslu neprosadila - vliv náboženské ideologie, která se odvracela od rozvíjení jedince jako individuality, fce estetická a zábavná do pozadí, v popředí cíle praktické

- určité prvky renesančního cítění se projevují v díle syna krále Jiřího – Hynka z Poděbrad – přeložil 11 novel z Boccacciova Dekameronu, psal veršované skladby, sám Boccaccia napodoboval a své současníky pohoršoval „nemravnými“ veršovanými skladbami (Májový sen, Veršové o milovníku apod.), v jeho díle psaném výhradně česky se projevuje renesanční smyslové opojení životem a zdůrazňování lidské individuality

- renesanční znaky se objevují i v knížkách lidového čtení – umělecky nenáročná literatura, zábavná próza, větš. zpracovávaly starší předlohy nebo domácí tématiku, např. Historie o bratru Janu Palečkovi (poprvé vytištěna v pol. 16. stol., Jan Paleček – historická osoba)

- renesanční literatura:
▫ charakter určuje občan jako tvůrce slovesné tvorby i jako čtenář
▫ jen málo pův. děl, větš. překlady nebo úpravy cizích předloh
▫ úbytek veršované tvorby  didaktická poezie s moralistním a satirickým zaměřením, prudký rozvoj naukové prózy – díla právnická a řečnická
▫ zdomácnění knihtisku  šíření knih, vzdělanosti
▫ humanistický individualismus, mizí anonymita děl
▫ mecenáš – zve k sobě spisovatele, učence, šlechtic nebo zámožný měš%tan, má zájem o praktické poznání světa, cestuje nebo čte alespoň cestopisy, podporuje tvorbu i studium spisů lékařských, astronomických, astrologických, vydává slovníky, historická díla
▫ vznikají první odborná pojednání o hornictví, rybníkářství, vojenství apod.
▫ zájem o textovou kritiku vede k překladu bible
▫ na češtinu působí latina jako vzor po stránce stylistické, syntaktické i lexikální, vzniká tzv. humanistická čeština – vzor na dlouhá období
▫ renesanční myšlenky jen ojediněle

HUMANISMUS = určitý životní a vzdělanostní program, nezávislý na časovém určení, člověk je tvůrcem všech hodnot, v užším slova smyslu je to určitý program, cílem humanistů bylo obrodit soudobého člověka, rozvíjet jeho schopnosti, důraz na práva člověka, vzdělání, vědění, vydávali a komentovali díla antická, pěstovali literaturu naukovou

- specifické znaky českého humanismu:
▫ snaha po rozšíření humanistické vzdělanosti
▫ vyrovnání se s kulturou jiných evropských zemí
▫ obsahově – převaha naukového charakteru literatury
▫ literatura pro měšťanstvo, zaměřená k životní praxi
▫ vliv latiny na rozkvět spis. češtiny (Ciceronova latina – dlouhá souvětí, bohatá slovní zásoba), význam knihtisku
- náznaky už v době Karla IV. (přátelství s Petrarcou), plný rozvoj až v 15. a 16. st. (s reformačním hnutím, u nás velký vliv církve)

- 2 linie:
a) latinští humanisté
• Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic (1461 – 1510)
- prozaik a básník
- filozofická próza, ódy, elegie, epigramy, stylisticky uhlazené listy
- např. Elegie na smrt císaře Karla IV.

• Jan Campanus Vodňanský
• Jan z Rabštejna (Dialogus)

b) národní humanisté – píší česky (vzdělaní měšťané)
• Viktorin Kornel ze Všehrd (Chrudim, 1460 - 1520)
- zpoč. psal latinsky, pak česky, překládal (např. dílo Jana Zlatoústého Knihy o napravení padlého, překlad opatřil předmluvou – program nár. humanismu: český vzdělanec má psát česky a dbát na dokonalost jazyka)
- právník: O právech, o súdiech i o dskách země české knihy devatery – jazyková dokonalost, počátky česky psané vědy

- v této době vznikaly také cestopisy:
• Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (1564 – 1621)
- Cesta z království českého do Benátek – popsal cestu do Palestiny a Egypta

• Václav Vratislav z Mitrovic (1576 – 1635)
- Příhody Václava Vratislava z Mitrovic - cesta do Cařihradu

- v této době vznikaly také kroniky:
• Václav Hájek z Libočan († 1553)
- Kronika česká
- české dějiny do r. 1526 (nástup Habsburků)
- obliba u čtenářstva, vypravěčské umění, ale historické nepřesnosti, zájem o pověsti
- psána v katolickém duchu  nebyla zakázána v době pobělohorské  lidé se mohli dál seznamovat s dějinami
- dílo vlastenecké

- péče o jazyk a překlady:
• Jan Blahoslav (1523–1571)
- biskup a tajemník jednoty bratrské, usídlil se v Ivančicích a odtud řídil celou církev, znalec jazyka, mnohostranný vzdělanec
- Filipika proti misomusům (nepřátelům Múz, u nás též chápáno nepřátelům vyššího vzdělání)
- vyslovil své názory na úlohu vzdělání
- obhajoba nutnosti vzdělání pro člověka, obrana kultury

FILIPIKA = výmluvná řeč s pádnými důkazy

- Gramatika česká
- příručka pro vyšší bratrské školy
- o jazykové kultuře a normě, doklad dokonalosti Blahoslavova projevu
- doplněna sbírkou přísloví

- Blahoslav sestavil Šamotulský kancionál - zpěvník bratrských písní
- hudební teorie – Muzika, to jest knížka zpěvákům náležité zprávy v sobě zavírající – příručka o hudbě a sborovém zpěvu

- pečoval o bratrský archiv, vydával dějiny své církve pod názvem Akta jednoty bratrské
- přeložil Nový zákon a tím dal podnět k překladu celé bible

• Bible kralická (1579–1594)
- kolektivní dílo českých bratří
- vydána v Kralicích na Moravě, 6 svazků, tištěna 15 let (1579-1594), doklad vyspělosti českého knihtisku
- vzor literárního jazyka – dokonalost, život, srozumitelnost, dovršení jazykového vývoje v 16. st., jakožto bibličtina používána na Slovensku až do pol. 19. stol.
”Zlatý věk” českého písemnictví = doba veleslavínská = doba Veleslavínova = doba Rudolfova
- od 70. let 16. st. do r. 1620 (bitva na Bílé hoře)
- rozvoj národní vzdělanosti a kultury za Rudolfa II.
- vydáváno velké množství děl, rozvoj čes. Literatury (hl. kvantitativní)
- pestrost žánrů
- dokonalost jazyka  veleslavínská čeština

• Jiří Melantrich z Aventýna
- tiskař a vydavatel
• Daniel Adam z Veleslavína (1546 – 1599)
- zeť Jiřího Melantricha z Aventýna
- univerzitní profesor, nakladatel, tiskař, majitel vydavatelství, také překladatel
- před vydáním díla ho upravoval, dbal o jeho vysokou jazykovou úroveň; organizátor literárního života
- autor Kalendáře historického - ve stručném přehledu zachytil světové dějiny
- pořídil i 4 slovníky pro školskou potřebu

- podíl Slováků na rozvoji českého humanismu (studovali nebo působili v Čechách):

• filozof a lékař Ján Jesenius - provedl 1. veřejnou pitvu, popraven 1621 na Staroměstském náměstí pro účast ve stavovském povstání

• filolog Vavřinec Benedikt z Nedožier (1555–1615) - studoval v Jihlavě a v Praze, pak správcem škol v českých městech (např. v Německém Brodě), od r. 1604 na pražské univerzitě, autor české gramatiky

• dramatik Pavel Kyrmezer – hry s biblickými náměty (Komedie o bohatci a Lazarovi), obrazy soudobého měšťanského prostředí