DRAMA 1. POL. 20. STOL.
- vliv moderního světového dramatu:
• Henrik Ibsen - norský dramatik, vychází z romantismu, zpracovává pohádkové a historické náměty; jako realista kritizuje měšťanskou morálku; poslední díla v duchu symbolismu
- např.


Nora, Nepřítel lidu
• Anton Pavlovič Čechov - tvůrce lyricko-psychologického dramatu, vliv na Šrámka
- vynikající jevištní provedení jeho her díky režiséru K. S. Stanislavskému z MCHATu (Moskevské umělecké divadlo) - 1906 uvedl v Praze Čechovova Strýčka Váňu
- např. Višňový sad, Strýček Váňa, Tři sestry
• Berthold Brecht - tvůrce epického divadla - do stavby dramatu vnáší epické prostředky, které odvádějí diváka od prožívání děje, aktivizují diváka, děj je přerušován vypravěčem nebo postavami, které vystupují ze hry, kulisy přestavovány bez stažení opony; divák má být kritickým pozorovatelem, má být nad dějem
- např. Matka kuráž a její děti, Švejk za II. světové války
• George Bernard Shaw - anglický dramatik irského původu, 1925 NC za literaturu, razil zásadu, že hry by se měly číst jako romány, dílo opatřil detailními scénickými poznámkami, podrobným úvodem
- nejzám. Pygmalion (1916) - příběh Lízy Doolitlové; Líza je květinářka a mluví angličtinou londýnské spodiny. Setkává se s profesorem Higginsem, který se vsadí s jedním plukovníkem, že z Lízy udělá dívku vybraného chování. Higgins ji vezme k sobě, učí ji společenské chování a fonetiku a nakonec ji představí na velvyslaneckém bálu. Higgins s plukovníkem oslavují, ale Líza je nešťastná, neví, co s ní bude. Nakonec utíká a profesor Higgins zjišťuje, že mu chybí, že Elizu potřebuje a má ji rád. Eliza se k němu vrací.
- podle dramatu natočen film, 1956 muzikál
- inspirace pro Vančurovu hru Josefína
• Oskar Wild
- např. Ideální manžel, Jak je důležité míti Filipa

České divadlo
- počátkem století drama prožívá krizi, (1896 - vrchol realistického dramatu - Maryša)
- drama ovlivněno symbolismem, impresionismem, naturalismem
- přední scéna: Národní divadlo, dále Stavovské divadlo, 1907 založeno Vinohradské divadlo
- scény v Brně
- kamenná divadla
- roste význam postavení režiséra  režisérský typ divadel
(z německých režisérů v Berlíně - Max Reinhardt, ruský režisér Konstantin Sergejevič Stanislavský)
- pracují s herci, textem, hudbou, světlem
- čeští režiséři: Jaroslav Kvapil - režisér a dramaturg Národního divadla, autor hry Princezna Pampeliška, Karel Hugo Hilar - řídil vinohradskou scénu, působil i v ND, představitel jevištního expresionismu
▫ expresionismus - 1. ¼ 20. stol., vznik ve Francii, přesun do Německa a Čech; subjektivní směr, pocity hrůzy, děsu, chtějí skutečnost prožívat zevnitř, vnější skutečnost považují za nepodstatnou

• historické hry
▫ Alois Jirásek - Jan Hus (1911), Jan Roháč (1914)
▫ Jiří Mahen - Jánošík, Mrtvé moře, bal dramatikem brněnského divadla, dílo: Husa na provázku
▫ Viktor Dyk - Zmoudření Dona Quijota, Posel - doba pobělohorská
▫ Arnošt Dvořák - Král Václav IV., Husité (zástupové drama), jeho hry se vyznačují velkým počtem postav, tvůrce zástupového dramatu

• zástupové hry - středem pozornosti není jedinec, ale kolektiv
▫ F. X. Šalda - Zástupové
▫ Karel Čapek - R.U.R.

• expresionistická groteska - autoři užívají černý humor, odmítají logiku, provokují, protiměšťácké zaměření, postavy se podobají loutkám, často se mění
▫ Lev Blatný - Kokodák
▫ bratři Čapkové - Ze života hmyzu

• lyrická dramata - zkratkovitost, náznakovost, téma lásky a přírody, cílem je vyvolat náladu, poetické ovzduší (okouzlení, zamilování)
▫ předchůdce Jaroslav Kvapil - režisér Národního divadla, autor hry Princezna Pampeliška (1897) - psána veršem, motivy lásky, přírody, poetičnost, impresionistický a symbolický smysl
▫ Fráňa Šrámek - Měsíc nad řekou - zkratkovitost, nechává diváka zamyslet se, děj se odehrává na maloměstě v autorově současnosti

- na lyrické drama navázala další skupina - poválečná avantgarda nebo František Hrubín - drama Srpnová neděle
- dílo Karla Čapka: lyrické drama Loupežník (1920), R.U.R. (1921), utopické drama Věc Makropulos (1922), satirická komedie Ze života hmyzu (1921), drama Bílá nemoc (1937), drama Matka (1938),

- v meziválečném období vrcholí i dramatická tvorba Františka Langera (1888-1965) - např. Periférie - liší se od tradičního dramatu, děj se odehrává na více místech (stavba - 15 obrazů), děj narušen postavou vypravěče; o lidech na okraji společnosti, hledání spravedlnosti
- většinu jeho her uvedlo Vinohradské divadlo, kde působil i jako dramaturg
- veselohry: Velbloud uchem jehly, Jízdní hlídka - legionářská literatura (autoři bojovali v legiích a pak zpracovávali toto téma)

- vedle Stavovského divadla také Prozatímní divadlo
- nejen kamenná divadla, ale oblíbeny také neoficiální scény - zábavní scény, šantány, kabarety:
- slovo z francouzštiny - krčma, hospoda, kavárnička
- 1. kabarety vznikají ve Francii (80. léta 19. stol., Paříž), pak Německo, Polsko, 1912 Vídeň
- 1885 - montmartreský kabaret Mirliton
- Německo - Zvuk a dým, Jedenáct katů
- Polsko - Zelený balónek, Monus
- Uhry - Bonboniéra, Moderní scéna
- u nás Červená sedma - založena studenty z Hradce Králové, kteří zůstali věrni i po přechodu na pražské VŠ a rozhodli se založit „Kabaretní sdružení akademiků Červená sedma“ („červená“ podle hlavního iniciátora Jiřího Červeného, „sedma“ - s nadsázkou, protože účastníků bylo původně 6), skupina začínala v prosinci 1909 parodiemi na slavné dramatiky, její program se rychle rozšiřoval o improvizované dialogy a přednes satirických i radikálních veršů, oblíbena též „hadromalba“, pantomimy, písničky a šansony
- např. Písnička z mládí (1920) - patrně nejznámější šanson Červené sedmy byl inspirován večerní procházkou autorů (Bass - slova, Červený - hudba) po zájezdovém vystoupení Červené sedmy v Kolíně
- např. Lidské tělo (parodie na přednášku) - Eduard Bass, jedna z nejúspěšnějších mluvených parodií, založena na slovní ekvilibristice

a) Osvobozené divadlo
- protějškem velkých kamenný divadel se ve 20. a 30. letech staly avantgardní scény
- avantgardní divadelníci se r. 1925 seskupili do divadelní sekce Devětsilu
- 1926 založili Osvobozené divadlo
- režiséři Jindřich Honzl, Jiří Frejka
- 1938 bylo úředně zakázáno, stalo se scénou politickou
- autorská a herecká dvojice Jiří Voskovec (1905-1981), Jan Werich (1905-1980) udávala divadlu ráz  divadlo autorské - o tom, jak bude hra vypadat, rozhodoval autor a herci
- hudební skladatel a jazzový komponista Jaroslav Ježek
- dodnes živé písně: Svět patří nám, David a Goliáš, Babička Mary, Tmavomodrý svět, Život je jen náhoda…
- V+W poprvé vystoupili na jevišti Obrozeného divadla na jaře 1927 se svou prvotinou Vest Pocket revue (Malá kapesní revue) - velký úspěch, tehdy byli V+W neznámými, začali se věnovat divadlu, zanechali studia, následovali další revue a hry
- od sezóny 1929/30 tvořily jejich hry jediný repertoár Obrozeneckého divadla

REVUE = dramatický žánr, uvolněná kompozice, sled hudebních a tanečních čísel sestavených v souvislý celek,
popř. jsou spojeny dějem

- znaky:
▫ avantgardní divadelníci navazovali na tradici improvizovaného herectví, požadovali tvůrčí divadlo, často rušili iluzi, herci vystupovali ze svých rolí, oblíbené byly forbíny = předscény (výstupy před oponou, výstup z rolí, V+W spolu komunikovali), navazovali kontakt s publikem, obecenstvo bylo v jejích dialozích třetím partnerem, částečně improvizované
▫ chtěli divadlo spojené se životem, přizpůsobovali divadlo formám lidové zábavy, inspiraci nacházeli v cirkusu, kabaretu, Chaplinových groteskách
▫ básnické divadlo - často vycházelo z poetismu (optimistická nálada, metoda disociace, proti logice stavěli fantazii, lyričnost)
▫ jejich humor často založen na hře se slovy (homonymita) - využívali všech forem jazyka (od knižního přes hovorovou až spisovnou češtinu, užívali argotu, slangu), vytvářeli nová slova

- ve 30. letech se začíná ne scéně Obrozeného divadla objevovat politická satira, posun od revue k politické satiře znamenala hra César (1932)
- divadlo se stává politicky angažovanou scénou, reagují na hospodářskou krizi a nebezpečí fašismu, kritizovali prázdné vlastenectví
- hry: Osel a stín (1933; spor o stín; politické pozadí procesu), Kat a blázen (1934; původ diktátora), Balada z hadrů (1935; F. Villon jako tribun lidu), Rub a líc (1937; krize, fašismus), Těžká Barbora (1937); poslední hra Pěst na oko (reakce na události r. 1938)
- součástí těchto her byly i politické písně, kompozice byla sevřenější
- 1938/39 divadlo úředně zavřeno
- 1940-45 V + W v exilu (USA)
- 1946-48 (před únorem) připravili některé inscenace, Voskovec poté odjel a stal se americkým hercem, Werich zůstal a stal se účastníkem filmové a televizní scény (Pekařův císař, Císařův pekař), psal také prózu

- např. Rub a líc (1937)
- politická satira, zfilmovaná (název Hej rup)
- reagují na zbrojení, nachází se v tajném skladišti zbraní, reagují na krizi, kdy hrdiny jsou tuláci (Krev, Mléko), kteří mají hlad, domnívají se, že se nachází ve skladišti s jídlem, že mají v ruce konzervy
- autoři ukazují rub a líc doby (bohatství, chudoba, nádhera, luxus  bída)
- samostatné větné členy, elipsy, hovorová čeština, častá ukazovací zájmena, krátké věty, slovní humor - zvuková a významová záměna

b) D34
- režisérské divadlo - o tom, jak hra bude vypadat, rozhoduje režisér
- začali hrát na podzim 1933 (scéna založena v sezóně 1933/34, číselný index 34 označuje konec sezóny)
- po válce obnovili činnost, od roku 1958 má divadlo název Divadlo E. F. Buriana

- režisér a dramaturg Emil František Burian (1904–1959)
- člen Devětsilu, spisovatel, skladatel, dirigent, výtvarník, herec, recitátor
- za války v koncentračním táboře
- přechází z voicebandu = rytmicko-melodická sborová recitace, ztvárnili Máchův Máj

- repertoár divadla:
▫ adaptace děl klasiků (Klicpera, Shakespeare, Moliére)
▫ dramatizace prózy (Haškův Švejk, Dykův Krysař, Puškinův román Evžen Oněgin aj.) i poezie (Máchův Máj)
▫ montáže lidové poezie (pásma)
▫ hráli hry současníků (B. Brecht - Žebrácká opera)
▫ syntetické divadlo - propojení všech složek (textové, mimické, hudební, výtvarné, taneční, světelné)

DRAMA 2. POL. 20. STOL.
- živě reaguje na minulost i současnost, na válečné konflikty i na konflikty svědomí (uvnitř člověka), reaguje na odcizení, které člověk prožívá
- rozvoj v nejrůznějších směrech a proudech

a) absurdní drama
- cíl: zobrazit pocit jedince žijícího ve společnosti, která mu nerozumí
- nemá tradiční děj, autor zdůrazňuje neschopnost komunikace a dorozumění
- základem je dialog, který zdánlivě nic neříká; dialog lidí, kteří si nerozumějí; dialog se řídí principem kruhovitosti (opakování stejných vět, spojení nebo slov stále dokola)
- často prvky černého humoru a grotesky
• Eugene Ionesco - francouzský dramatik rumunského původu; absurdní drama Plešatá zpěvačka - jednoaktovka, rozhovor manželů Smithových a Martinových, inspirace - konverzační příručka angličtiny  banální konverzační obraty, repliky nemají komunikativní ráz, v závěru se vytrácí i věcný obsah
• Samuel Beckett - francouzský dramatik (1969 Nobelova cena); absurdní drama Čekání na Godota - Godot = symbol neurčité naděje; tuláci Vladimír a Estragon čekají na jakéhosi Forota, který by snad měl změnit jejich beznadějný osud, celkový pocit bezvýchodnosti se stupňuje - Godot nepřijde
• Edward Albee - americký dramatik, drama Kdo se bojí Virginie Wolfové (u nás pod názvem Kdopak by se Kafky bál) - téma odcizení lidí, manželé si jsou vzdáleni

b) v dramatu se rozvinul i existencionalismus (základ bytí - psychické prožitky, pocity beznaděje, zoufalství, pocit hnusu Þ snaha osvobodit se; život chápán jako směřování k smrti)
• Jean - Paul Sartre - fr. dramatik a prozaik; román Nevolnost (1938; reprezentativní dílo existencionalismu), drama Špinavé ruce (1948)
• Friedrich Dürrenmatt - švýcarský dramatik píšící německy; drama Fyzikové, drama Návštěva staré dámy (1956)
• Albert Camus - fr. prozaik a dramatik, nositel NC; drama Běsy (vychází z Dostojevského), drama Nedorozumění, román Cizinec

c) neorealismus - vznik v Itálii, rozvoj po 2. světové válce, prostředky kritického realismu, sociální a mravní problémy, pozornost každodennímu životu lidí, obrazy z ulice; také ve filmu - skrytá kamera, v rolích často „neherci“, např. Frederico Fellini - Silnice, Darmošlapové

d) skupina rozhněvaných mladých mužů - skupina mladých anglických prozaiků a dramatiků, hrdinové v jejich dílech odmítají společenskou přetvářku, blahobyt, stereotyp, konvence; např. John Osborne - Ohlédni se v hněvu

České poválečné drama
- dramatická tvorba nebyla tak výrazná a bohatá jako produkce ostatních žánrů
- nejhodnotnější dílo hrané po roce 1945: Jan Drda - Hrátky s čertem
- pohádková hra, báchorka, navazuje na Tyla, alegorická hra (pekelníci představují fašismus - bude poražen)
- hl. hrdina: Martin Kabát, nebojácný a odvážný, se vydává do světa. V lese ho přepadne loupežník Sarka-Farka, ale Martin se ho nebojí. Setkává se s Káčou, která nese svůj a princeznin úpis čertům, aby dostaly ženichy. Káča si Martina plete s čertem a dává mu úpisy. Martin je dal do svého kabátu, který ale prohrál ve mlýně s čerty. Vydává se do pekla, aby dívky zachránil. Úpisy ukradne, čerty se nedá zastrašit a úpisy roztrhá. Děvčata jsou zachráněna. Martin si musí vzít Káču za ženu.
- spojení motivů z různých pohádek a legend
- jazyk: hovorová čeština, obecná čeština (Káča, Martin)
- premiéra: 30. 12. 1945 v Národním divadle (autor měl obavy z neaktuálnosti díla, pro děti složité, pro dospělé naivní, díky hereckým výkonům hra dopadla dobře, Martina hrál Jaroslav Průcha)

- po válce autoři zpracovávají téma historie, vznikají alegorické hry
- obnovena činnost Obrozeného divadla, V+W - návrat z Ameriky, premiéra Divotvorného hrnce
- obnova činnosti divadla D46
- rozvoj Divadla satiry: Josef Kainar, Vratislav Blažek

Drama v letech 1948-1956
- 1948 počátek úpadku dramatu, zaniká divadlo V+W
- prosazování směru - socialistický realismus - vzniklé hry se nehrají, nemají uměleckou hodnotu
- téma 2. světové války, téma dělnické historie: Milan Jariš - Boleslav I.
- budovatelské drama: Vašek Káňa - Parta brusiče Karhana
- budování venkova (kolektivizace zemědělství): Miloslav Stehlík - Mordová rokle (tematika okupace) a Jarní hromobití (združstevňování vesnice)
- 1956 Nezval píše drama Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou - téma boje za mír, varování před zneužitím atomové energie

Zlatý věk českého dramatu a divadla - 1956-1969
- autoři se obracejí k jedinci, vnitřnímu světu
- např. Vratislav Blažek - Třetí přání; Pavel Kohout - Taková láska (forma inscenovaného soudního procesu; sebevražda studentky z nešťastné lásky)
- kritika maloměšťáctví, Čechovových her: František Hrubín - Srpnová neděle
- významný proud v 60. letech - absurdní drama (obraz člověka, který ztratil smysl života):
• Václav Havel (*1936)
- hra Zahradní slavnost - banální životní situace v detailech; obraz života a světa jako nedohraná šachová partie (metafora); postavy hry (Hugo Plůdek) jsou figurkami na šachovnici mocenských zájmů; Oldřich Plůdek chce svého syna Huga představit vysoce postavenému příteli, aby mu zajistil dobrou budoucnost, ten ale nepřichází, proto Hugo odchází na zahradní slavnost a setkává se tam s mocenskými úředníky, nechá se od nich ovlivnit, ztrácí vlastní identitu, ani rodiče ho po návratu nepoznávají; odhalení intelektuální degradace a citového odlidštění, kariérismus, přizpůsobivost; důmyslná jazyková výstavba – nesmysly o nesmyslech, stupidní fráze, mechanické opakování modelů sdělení, chybí věcný obsah  jazyk plní funkci nedorozumění a odcizení, autor vychází z jazyka totalitního režimu
- hra Vyrozumění (proti komunistické byrokracii), Ztížená možnost dorozumění (neschopnost člověka uskutečnit záměr, rozhodnout se)
- další hry nesměly být provozovány: jednoaktovky - Audience (spisovatel Vaněk, disident pracující v pivovaře, vede dialog s nadřízeným sládkem; intelektuální kultivovanost × pseudolidová bodrost; závěr – návrat k výchozí situaci, nesmyslný bludný kruh = stereotyp života bez smyslu), Vernisáž, Protest; hra Largo desolato (strach člověka před pronásledováním a vydíráním tajnou policií; péče přátel, ale omezování jeho individuality)
- poslední - hra Asanace (vstupní síň středověkého hradu, skupina architektů - jejich úkolem je přebudovat zastaralé podhradí na nové, moderní sídliště = necitlivý zásah do života obyvatel, symbol poúnorového režimu, architekti řeší i osobní problémy; vystoupení Prvního inspektora - sdělí, že se od projektu ustupuje, architekti nadšeni, mají svobodu; další den přichází Druhý inspektor - oznamuje, že rozhodnutí ustoupit od asanace bylo nezodpovědné, tato "normalizace" rychle udusí rodící se nadšení, když pak Druhý inspektor vyhlašuje opět diskusi o alternativách budoucího vývoje, následuje jen dusné mlčení)
Příběh se odehrává ve vstupní síni prastarého středověkého hradu, ve kterém dočasně přebývá skupina architektů. Mezi ně patří hlavní projektant Bergman a architekti Albert, Luisa, Ulč, Plechanov a Macourková. Dalšími postavami jsou Tajemník, který je skutečným autorem celého projektu a sekretářka Renata, která se vroucí láskou zamilovala do architekta Alberta. Ten jí však nevěnuje dostatečnou pozornost, neboť upřednostňuje o mnoho let starší Luisu. Tato celá společnost připravuje demolici středověkého malebného městečka v podhradí, na jehož místě má být vystavěno panelové sídliště pro 2000 obyvatel. Na hrad přicházejí dva zástupci občanů s peticí, kterou podepsalo 216 obyvatel. Vyjadřují v ní rezolutní nesouhlas s plánovanou asanací. Hlavní projektant Bergman je přijme a vysvětlí jim, že on sám nemůže nic rozhodnout, ale že se stejně nemusí ničeho obávat, neboť asanace je z technických důvodů absolutně neproveditelná. Když se o jejich nesouhlasu dozvídá tajemník, odmítá je s tím, že jde o nátlak menšiny, která se lživě vydává za hlas většiny a nechává je zavřít do hladomorny. Architekt Albert s občany soucítí a zastává názor, že nelze zbourat město, které vznikalo po dlouhá staletí a nahradit je něčím, co někdo naplánoval. Díky svému názoru se dostává do sporu s Ulčem. Jednoho dne jim Tajemník představí nového Inspektora, původem z podhradí. Ten hovoří přehnaně lidově, až primitivně a oznámí jim, že asanace nebude, že chápe jejich námitky a že bude konec útisku. Nechá propustit neprávem zavřené občany. Architekti se radují z tvůrčí svobody, která se jim díky novým podmínkám naskytla. Druhého dne však Tajemník přivádí druhého Inspektora. Ten čte svůj projev plný ohraných frází z papíru a ruší rozhodnutí prvního Inspektora. Albert, který byl nadšen ze získané svobody, již nechce déle zůstávat na hradě a rozhodne se odejít. Tajemník mu to však nedovolí a zavře ho do hladomorny. Když tuto bezvýchodnou situaci vidí Renata, pokouší se otrávit plynem, ale na poslední chvíli je zachráněna. Krátce nato přichází opět druhý Inspektor. Oznamuje, že projektové práce budou prozatím zastaveny a vyzývá všechny, aby se nebáli pravdy a měli odvahu a sílu. Propustí architekta Alberta z hladomorny, ten je však totálně apatický. Závěrem hry spáchá Plechanov sebevraždu.
Václav Havel ve své hře dokonale zachytil situaci v tehdejším Československu. Architekti mají symbolizovat moc, která má právo rozhodnout o čemkoli. Tajemník je však nejvyšší mocí, která má vždy poslední slovo. Autor jednoznačně dává najevo strach z toho, že převrat k lepšímu by nemusel mít dlouhého trvání a život by se mohl brzo vrátit do svých starých kolejí. Odpor je zbytečný, neboť vše se děje z vůle nejvyšší moci. Nikomu není umožněno uniknout z tohoto světa (zde jde pravděpodobně o alegorii, která zobrazuje uzavřenou a nepropustnou hranici mezi Východem a Západem). Staré podhradní město má symbolizovat tradice a hodnoty, na kterých lidé staví. Jedině zbouráním tohoto města, tj. absolutním zapomněním na historii a lidské hodnoty, se může dosáhnout naplánovaného. To však není možné, protože lidé nejsou stroje, aby se jim mohlo z paměti něco vymazat. To je také důvodem toho, že v éře komunismus se našel dostatek odvážných odpůrců, kteří sice znamenali hlas většiny, ale většiny, která se bála moci. Jejich námitky tak nebyly vyslyšeny a sami byli krutě trestáni.
CITÁT Z KNIHY:
"Bergman: Tím, co se právě stalo, jsem všichni hluboce otřeseni. Nejen proto, že odešel náš kolega a přítel, kterého jsme měli všichni rádi pro jeho dobrou povahu. Jsme otřeseni především proto, že si tváří v tvář jeho smrti uvědomujeme, že i my na ní neseme svůj díl viny: i my jsme totiž odpovědni za smutnou podobu tohoto světa a za to, že ty nejjemnější z nás vyhání až za hranici bytí. Jsme otupělí, liknaví, hluší k hlasu bližního a slepí k jeho bolestem. Toto trpké vědomí naší spoluviny má ovšem i svou lepší stránku: naznačuje nám, že jen na nás záleží, zda smrt našeho přítele byla zbytečná, či nikoliv. Jen my jí totiž můžeme vdechnout smysl tím, že ji pochopíme jako výzvu. Výzvu k tomu, abychom se pokusili udělat tento svět snesitelnějším a obyvatelnějším. Slibme si, že už nikdy nedovolíme lidské tuposti, aby vládla a šířila nicotu. Slibme si, že už nikdy nenecháme asanovat své duše a že je nebudeme už nikdy asanovat druhým."

- rozkvět divadel malých forem (od r. 1955)
- postupně se profesionalizovaly
- divadla autorská, texty si psali nebo sestavovali z básní i prozaických forem jiných autorů, často je obměňovali podle reakce publika
- navazovali na tradici Osvobozeného divadla
- nejznámější divadla malých forem: 1956 Reduta, 1958 Divadlo Na zábradlí,
1959 Semafor (Sedm malých forem) - založen se záměrem pěstovat drobné literární, hudební a baletní žánry, které se na velkých jevištích realizují obtížně; hlavní žánr: hudební komedie; hudební divadlo, kabaret pro děti, divadlo poezie, divadlo oživlých rekvizit, výtvarné umění, pantomima, film
- vůdčí osobnosti: Jiří Suchý a Jiří Šlitr, Šlitr 1969 umírá, partnerkou suchého se stává Jitka Molavcová
- první hry: Zuzana je sama doma, Jonáš a tingl – tangl
- úspěšné představení: 1972 Kytice
- kompozice her: uvolněná, rozvíjí se tradice revue, kabaretu, varieté, navazují na Obrozené divadlo, inspirují se poetismem, vrací se ke groteskám, základní princip výstavby - montáž

• Jiří Suchý (*1931) - dramatik, prozaik, autor písní, básník; nejprve působil v divadle Reduta, Osvobozeném divadle, v Divadle Na Zábradlí, zakladatel Semaforu
- hra Hamlet - v tématu z minulosti užívá současného jazyka (penzista), slovní hříčky (duch otce  důchodce)
- Klokočí: Píseň o rose
- kniha Co mě jen tak napadlo - ukázka Jak vznikaly písničky (některé písničky ho napadly při práci, jiné se mu zdály, některé měly více podob - např. píseň Miláčku, nadšen metodou asociace - vliv poetismu, čím více je píseň logická, tím méně je poetická)
• Ivan Vyskočil - dramatik a dramaturg, prozaik, herec, režisér, člen souboru Divadla Na zábradlí, působil v Semaforu, profesor pražské DAMU; se Suchým napsal muzikál Kdyby tisíc klarinetů (pol. 50. let)
- 1981 vzniká drama Haprdáns neboli Hamlet princ dánský - reinterpretace Shakespearova Hamleta; hra se slovy, homonymita, slovní humor, situační komika, cíl: pobavit

▫ Divadlo Járy Cimrmana (od konce 60. let v Praze) - Zdeněk Svěrák (1936), Ladislav Smoljak (1931), Jiří Šebánek; fiktivní postava českého polyhistora Járy (da) Cimrmana, část „vědecké“ přednášky
▫ Studio Y (Ypsilonka) - založil Jan Schmid v Liberci 1963, přesídlení do Prahy 1978
▫ Divadlo na provázku - 1967 v Brně (původně Husa na provázku), návrat k tradici středověkého divadla (komedie dell´arte), klauniádě, kabaretu…, Boleslav Polívka, Milan Uhde



70. léta - období „normalizace“
- toto období připomíná léta 1948-1956
- hodně herců a režisérů odchází do zahraničí, ti, co zůstali, nemohli publikovat
- bytová divadla: herci se scházeli doma, neoficiální, většina her zůstala v čtené podobě nebo inscenována v zahraničí
- bytové divadlo herečky Vlasty Chramostové - soukromé inscenace na Havlově Hrádečku; hráli Havlovy hry, scéna uprostřed místnosti, kontakt s diváky - oblíbena, = studiová divadla
- autoři: Pavel Kohout, Václav Havel, Josef Topol, Ivan Klíma, Milan Uhde, Karol Sidon, Pavel Landovský, Milan Kundera
- oficiální - poznamenáno ”normalizací”; hodnotnější hry: Oldřich Daněk (*1927) - historická dramata, spoluautor TV seriálů (Byl jednou jeden dům)
- historické hry: Vévodkyně valdštejnských vojsk (z období třicetileté války, drama o postojích lidí k válce, retrospektiva Valdštejnova osudu), Válka vypukne po přestávce (ústřední postava herce, otázka umělcovy morálky, zpověď herce, který kolaboroval)

- Karel Steigerwald (1945), např. Neapolská choroba (hra s prvky grotesky a absurdního divadla, tragikomedie o nebezpečí totality);
- Jiří Hubač (1929), např. Stará dobrá kapela (televizní inscenace Nezralé maliny – o setkání dávných kamarádů, hledání cesty k sobě, zklamání z nesplněných ideálů), Ikarův pád aj.,
- Daniela Fischerová (1948), Hodina noci mezi psem a vlkem (Villon jako undergroundový básník)

- vliv Československé televize v oblasti dramatické tvorby – množství seriálů – nejúspěšnější tvůrce Jaroslav Dietl (1929–1985) – mnohodílné seriály s aktuální společenskou problematikou a obrazem mezilidských vztahů v různých prostředích, např. Tři chlapi v chalupě, Nejmladší z rodu Hamrů, Nemocnice na kraji města aj.

- nová divadla malých forem, neprofesionální divadla, např. Studio Ypsilon, HA-divadlo, Divadlo Na provázku, Divadlo Járy Cimrmana, Divadlo Na okraji, Sklep; dřívější Semafor, Činoherní klub, Reduta
- autorské osobnosti: Zdeněk Svěrák, Ladislav Smoljak, Bolek Polívka, Miroslav Horníček, Jiří Suchý, Miroslav Šimek, Jiří Krampol, Ivan Vyskočil aj.