Zakázaná básnická sbírka z roku 1971 měla být šestou sbírkou , sazba však byla rozmetána a v této podobě nevyšla. Většina básní byla průběžně použita v dalších básnických sbírkách či při samostatném uveřejnění v novinách.
Reklama
Některé byly mírně upravené.
„Knížka se jmenuje Stracholam, snad už ten název něco říká, prozrazuje. Je v podstatě o tom, že strach se nedá lámat přes koleno. A třeba také o tom, že přijde doba, kdy opravdová bolest bude vzácná a nebude ke koupi. A také o tom, že za jistých okolností si můžeme zachránit život, když svolíme k amputaci nohy, nebo ruky, ale že amputaci hlavy ještě žádný člověk nepřežil“.
Tématem jsou věci, kterých se člověk může bát. Strach z odešlého dětství, strach ze společnosti, strach z lidského jednání, ze smrti. Skácel se dotýká citlivých míst lidského života, lidských bolestí, které jsou všední a pramení z lidského bytí ve společnosti. Sbírka je členěna do pěti oddílů označených římskými číslicemi. Typická jsou vysvětlení posledním veršem, pravidelná kompozice slok, volný verš a častý přesah. Autor používá novotvary (přídanky) , neobvyklé zápory (nepták, nedomy) , slovo „strach“ v různých spojeních a tvarech (Strachotín, Strachůjov) a slova pojmenovávající přírodu, živočichy, nebo rostliny. Význačnými prvky jsou stručný, úsporný a prostý jazyk, personifikace (oživnou kopřivy) a metafora (desítky malých sluncí kutálí se v trávě = meruňky).